Úvod – pořízení štěněte, jméno

 

Autor: Jan Dubový

 

První, čemu musíme našeho psíka naučit, je návyk na jméno.

 

Ne každý asi ví, že svého psa může volat, jak sám uzná za vhodné, a ne nutně zrovinka tak, jak bude napsáno v rodokmenu. Nedávejte však svému psu jména, která momentálně běží třeba v televizi (Šarik, Fík, Fido), nesvědčí to právě o velké fantazii majitele. Neříkejte bernardýnovi Punťo nebo Flíčku, působí to komicky a pak nikdo nebere ani váš vztah ke psu vážně. Jméno služebního psa by mělo být především krátké a znělé a měli bychom jím oslovovat a volat psa stále ve stejné podobě. Mění se jen intonace hlasu, s jakou toto jméno vyslovujeme. Kupříkladu Argo, Nero, Axo, Ido, Dago nebo u fen Cita, Dita, Ida, atd.

Jinak tato jména vyslovujeme, když voláme psíka k potravě, a jinak, když začal pronásledovat sousedovic slípku. Z počátku oslovujeme psa velmi často a výhradně v příjemných situacích. Vždy když přicházíme ke kotci, voláme psíka ke krmení anebo jej bereme na procházku. Z intonace našeho hlasu musí být cítit, že se na psa těšíme a že k němu jdeme rádi. Mnohokrát se musíme i ovládat, protože musíme udržet laskavou intonaci v hlase i když blížíce se ke kotci pozorujeme, že nám psík rozkousal hadrovou podložku, kterou jsme mu v dobré snaze, aby mu nebylo chladno, pracně ušili. Nic by v počátečních dnech našeho sbližování nemělo narušit harmonii a kamarádský vztah. Štěně rychle rozpozná, že to krátké slovíčko, které se ozývá před každou příjemností, vyvolává vždy další příjemné věci a začíná na něj živě reagovat – začíná si zvykat na své jméno.

V těchto prvních dnech podnikáme se psem krátké vycházky do blízkého okolí a snažíme se o to, abychom byli se psem co nejvíce sami, stranou všech rušivých vlivů, aby si stačil zapamatovat náš pach, náš hlas a naši mimiku. Dbáme na jeho bezpečnost, tzn. chráníme jej před všemi volně pobíhajícími psy, kteří by jej mohli třeba i při hře zranit nebo infikovat nějakou nemocí, proti které nemá ještě mladý organismus vybudovanou dostatečnou ochranu. Zvláště v blízkosti komunikací jsme velmi opatrní, aby nám psík neskončil pod koly projíždějícího automobilu.

Čemu se asi nevyhneme, je kontakt s lidmi. Každé mládě na sebe soustřeďuje pozornost a štěňata svou neohrabaností a přítulností zvlášť. Všichni zkušení pejskaři vědí, že se štěnětem svého kolegy se nemazlíme. To je zákon. Ale lidem to nevysvětlíte. Je to spíše směšné, řeknete-li někomu: „Nehlaďte ho, já z něj chci mít služebního psa.“.

V této souvislosti si s úsměvem vzpomínám na příhodu, kterou jsem zažil se svým přítelem při cestě na republikový přebor v Táboře. Psi leželi odloženi v dveřní části železničního vagonu, když přistoupila jakási paní s velmi neposlušným voříškem. Okamžitě začal na naše psy lézt a velmi je obtěžoval, což té paní však vůbec nevadilo. Naši psi leželi velmi disciplinovaně a já jsem se na kolegu jen s rozpaky ohlédl, co on na to. Bylo na něm zřetelně vidět, že i on z toho má pramalou radost.

Vtom ta paní začala rozhovor: „Kampak s těmi psy jedete?“. A Jirka s ledovým klidem povídá: „Ale, jedem do Tábora na veterinu, oni mají nějakou nakažlivou kožní chorobu.“. Reakce té paní byla blesková. Ještě dneska ji vidím v té chodbičce, jak kapesníkem ze svého voříška málem sedřela kůži.

 

Od té doby, když se mi někdo vrhne na psa se slovy: „To je krásný pejsek, můžu si ho pohladit?“, odpovídám: „Můžete, ale dejte pozor, má hrozně blech.“. Výsledek je zaručen.

To jsme trochu odbočili, ale k vycházkám to patří. Po proběhnutí náramně chutná. Krmíme vždy až po vycházce, aby psík neběhal s plným bříškem a nezatěžoval si zbytečně kostru a vazy. O krmení se nebudeme zbytečně rozepisovat, čím a kolik krmit si můžeme přečíst v jiných rubrikách našeho časopisu. Jen bych z vlastní zkušenosti poradil – naučte se krmit svého psa na povel, tj. takovým způsobem, že připravené krmení položíme na místo, kde budeme psa vždy krmit, a ponecháme mu jej jen tak dlouho, dokud potravu přijímá s chutí. Vidíte-li, že pes o krmení nejeví zájem nebo od něj odbíhá, klidně mu ho seberte. Při příštím krmení mu dávku přihřejte a podávejte stejným postupem.

Mnoho nových majitelů nemá „srdíčko“ psovi potravu odebrat a nechá mu misku s potravou celou dobu v kotci v naději, že pes si časem vezme. Docílí tím však jen toho, že se pes bude s krmením loudat, protože ví, že mu nikam neuteče a že si vezme, kdy chce. Nebojte se, že pes bude mít hlad. Kdyby ho doopravdy měl, žral by. Pes se musí na krmení těšit a naučit se žrát opravdu všechno a s chutí. Tuto chuť na potravu budeme v dalším výcviku potřebovat.

 

Obojek, vodítko, první vycházky

 

V této fázi výchovy už začínáme psíka zvykat na obojek a na vodítko. Při hře anebo těsně před krmením navlékneme štěněti nepozorovaně a hlavně rychle obojek na krk.

 

Štěně s vyrovnanou povahou si obojku většinou mnoho nevšímá. Nejvýše usedne na zadek a začne se drbat na krku, protože tam cítí jakousi nezvyklou věc. Je na nás, abychom psa zabavili a tak odpoutali jeho pozornost od novinky, kterou má na krku. Kdyby štěně zvláště moc vyvádělo, obojek sundáme a po krátké chvíli vše zopakujeme.

 

Se zvykáním na obojek opravdu nebývají velké potíže, malinko horší je to však s připnutím na vodítko. Zde už pes cítí jakýsi odpor a určité omezení v pohybu. Snažíme se na psa mluvit, hrou a odvracením jeho zájmu od vodítka ho zklidňujeme. Na začátku těchto pokusů necháme vodítko jen volně viset na obojku a dovolíme psíkovi, aby je za sebou tahal. Posléze teprv uchopíme vodítko do ruky a učiníme pokus o to, aby nás štěně následovalo.

 

Nesmíme ztrácet klid, když se nám vše nepovede hned napoprvé. Bude-li se pes vzpouzet, vždy trochu povolíme, ale pak zase mírným tahem pokračujeme ve svém snažení. Není umění přemoci psa silou a vláčet jej na vodítku za sebou, ale to není účel, kterého chceme dosáhnout. Vždy máme na vědomí, že je dostatek času, nikdo nás ve výcviku nehoní. Dáme-li si v této počáteční fázi výchovy se psem více práce, mnohonásobně se nám to později vrátí ve vytvořeném kontaktu se psem.

 

Naučíme-li psa chodit na vodítku, můžeme se už vydat na delší procházky. Nevyžadujeme žádné přesné chození u nohy a necháme psa pobíhat na délku vodítka. Čas od času mu však vodítko zkrátíme, tak aby se dostal do blízkosti naší levé nohy, a zde psa pochválíme. Musí nabýt dojmu, že v blízkosti nohy psovoda je to nejpříjemnější.

 

Na vycházkách vodíme psa na vodítku co nejméně. Je nutné dopřát mladému psovi maximum volného pohybu. Volný pohyb nesmí být štěněti vzácný, ale samozřejmý. Štěně pouštíme z vodítka především tam, kde nejsou rušivé vlivy a kde jsme s ním pokud možno sami. Bude-li k nám samo přibíhat, občas ho pochválíme a s povelem  „běž, volno“ pošleme dopředu.  Musíme dát štěněti najevo, že o něj spíš nestojíme, než že máme strach, aby nám neuteklo.

 

Vycházíme-li se psem na procházku, je dobré, aby si všiml, že dáváme do kapsy několik oblíbených pamlsků. Nejvhodnější jsou dětské piškoty. Psi je mají rádi, my se od nich neumažeme, jako třeba od masa nebo syrečků, a ani větší množství psa nenasytí. Na procházce pak občas uplatníme pamlsky jako odměnu za rychlou reakci psa na povel.

 

V případě, že se od nás psík na vycházce vzdálí, zkusíme na něj zavolat. Nejdříve vždy jménem, např. „Argo“, a pak povelem „ke mně“. Při vyslovení jména musí pes okamžitě reagovat, protože je na to zvyklý z krmení. Jestliže psík na jméno nereaguje, vraťte se na začátek našeho seriálu a zjistěte, co jste zameškali.

 

Přiběhne-li pes po povelu „ke mně“, přichází velká pochvala a okamžitě poté povel „volno“. Pokud se pes k přibíhání nemá, změníme prudce polohu a za opakování jména a povelu usedneme na bobek. Po přiběhnutí postupujeme jako v předešlém případě. Nejeví-li však pes ochotu přiběhnout ani nyní, otočíme se od něj a dáme se volně do běhu. Za běhu jej zkusíme opět přivolat. Zde už těžko dojde k tomu, že by pes nepřiběhl. Samozřejmě jakmile přiběhne, následuje pochvala, jakoby se nic nestalo.

 

V počátcích tohoto nácviku je jedno, jak a z které strany k nám pes přiběhne. Důležité je, aby reagoval rychle a ochotně. Mnoho psovodů, a ne zrovna začátečníků, dělá tu chybu, že psa k sobě volá, až když ho nutně potřebuje mít u sebe. Tj. v situacích, kdy se objeví jiný pes nebo někde v blízkosti zvěř, apod. Po přiběhnutí dají okamžitě psa na vodítko a ten teprve teď zjistí, že je nablízku objekt, který ho zajímá, ale on už k němu nemůže, protože je připoután. Takoví psi si zakrátko vypracují návyk po povelu „ke mně“ se nejprve rozhlédnout, jestli není nablízku onen kýžený rušivý podnět, a pak místo přiběhnutí se za ním rozběhnou.

 

Proto je nutné přivolat psa několikrát za vycházku, kdy nikde není po rušivých vlivech ani památka, a pakliže pes přiběhne, pochválit jej velmi a naznačit, že jsme mu chtěli jen narovnat obojek, sundat bodlák nebo nějakou nečistotu ze srsti, a po opětovné pochvale jej s povelem „běž, volno“ poslat před sebe. Pes tady nabývá zkušenost, že přivolání je jen krátkodobé a vždy je příjemné.

 

Nikdy nepřivoláváme psa, když vidíme, že už nemáme šanci ho přivolat. To v případě, že on spatřil nějakou pro něj zajímavou věc dříve než my. Je chybné na psa nesčíslněkrát volat a opakovat povely bez efektního výsledku. Ještě nejsme pro psa my a náš povel natolik silným podnětem, aby mohl převážit tak silný útlum, jaký momentálně vyvolává některý rušivý podnět. Zvykněme si už od začátku vyžadovat od psa na jeden povel jeden výkon.

 

Základní chybou je chodit si pro psa, který neposlechl na povel přivolání. Máme pramalou naději, že psa chytíme, neboť je rychlejší a pohyblivější. Také nevypadá zrovna důstojně, když rozčílený majitel pronásleduje svého nezvedeného psíčka, který vše považuje za náramnou švandu a jemnými finesami elegantně uniká jeho snažení. Rozčílení majitele se obvykle stupňuje až k bohapustým nadávkám, které nakonec vyvrcholí potrestáním psa. A to právě nepotřebujeme.

 

Uteče-li vám pes za jiným psem, požádejte jeho majitele, ať vašeho psa něčím třepne a odežene ho od sebe. Vy sami postupujte jako v předešlých případech – pěkně poklusem se od svého psa vzdalujte. Po přiběhnutí jej pochvalte, i když na něj máte třeba zlost. Narazíte-li však na psa, který má stejnou „poslušnost“ jako ten váš, nezbude nic jiného, než chvilku počkat, až si psi pohrají. Můžete zatím v klidu pohovořit s jeho majitelem (takto se pejskaři většinou seznamují) a pak se oba dva rozcházejte na opačnou stranu. Psi sami zjistí, že se jim vzdalujete, a vydají se za vámi.

 

Jen v několika málo případech je nezbytné si pro psa, který neposlechl, dojít. Zaprvé, když nám pes uteče za psem, od kterého mu hrozí, že by mohl dostat výprask. Snažte se, aby k takové situaci nikdy nedošlo. Psům to sráží sebevědomí a nepříjemný zážitek z mládí si dlouho pamatují.

 

Druhý případ nastane, když se náš pes rozběhne třeba za slepicí a podaří se mu ji chytit. Štěně slepici většinou moc neublíží, je kolem toho vždy více rámusu, než se doopravdy stalo, ale zde přichází chvíle, kdy musíme psa přiměřeně potrestat a naznačit mu, že toto je „fuj“ a to se nesmí nikdy.

 

Naučte psa při výchově, že „fuj“ je zákaz jednou provždy, zatímco povel „nesmíš“ je jen pro tuto chvíli. Dám příklad. Vidíme, že pes sbírá ze země nějaké zbytky (třeba u popelnic). Máme-li psa v té chvíli na vodítku, velíme „fuj“ a trhneme vodítkem (trhnutí přiměřeně k věku). Je-li psík od nás vzdálen, velíme opět „fuj“ a trefíme ho třeba svazkem klíčů. Zanechá-li pes činnosti okamžitě, musí přijít pochvala. A teď situace druhá. Budeme v budoucnu nacvičovat vyštěkání pachatele a pes nám místo vyštěkávání bude mít snahu do pomocníka kousat. Nemůžeme volat, že je to „fuj“, když vzápětí budeme potřebovat, aby do pomocníka kousal, a to naplno. V tomto případě přichází povel „nesmíš“. Zrovna tak na nás nesmí pes skákat, když jsme dobře oblečeni, ale máme-li na sobě pracovní oděv, klidně mu to dovolíme. Tedy opět ne „fuj“, ale jen „nesmíš“.

 

Už v těchto počátečních fázích výchovy musí pes poznat, že u každého je zle, jen u psovoda dobře. Musí rozpoznávat, že s určitou činností je psovod spokojen a opačnou že dělat nesmí. Zkrátka už musí být na psíkovi vidět, že mu věnujeme 2 – 3 hodiny denně.

 

Vycházky se psem podnikáme v různou dobu  a na různá místa. Vodíme psa z klidných míst na frekvenci, do ulic města, vycházíme i večer, aby si psík zvykl na umělé osvětlení a na pohyb ve tmě.

 

Nácvik přivolání I.

 

Základním cvikem při výcviku psa je přivolání. Ač se na první pohled zdá, že v podstatě není co cvičit, neboť následovat psovoda při vycházkách a volném pohybu je pro psa naprosto přirozené, opak je většinou pravda. Jak správně postupovat, aby náš pes na přivolávací povel správně reagoval?

 

Nejprve je třeba naučit našeho psíka reagovat správně na jméno. Už od prvních chvil, kdy si převezmeme štěně od chovatele, se snažíme používat jména, které jsme si pro našeho psa vybrali, co nejčastěji. Výběr jména je důležitý. Jméno psa by mělo být krátké, výrazné a pokud možno nesklonné. Není nutné, abychom používali stejného jména, jako je v průkazu původu. Pes samozřejmě nerozumí obsahu slova, a proto reaguje většinou na intonaci a zabarvení našeho hlasu. Zvláště v počátku používáme jména psa při činnostech, které jsou našemu štěněti příjemné. Přicházíme-li ke kotci, při hře, při krmení apod.

 

V prvních společných dnech se budeme muset i mnohokrát ovládat, to když zjistíme, že nám štěně roztrhalo třeba deku, kterou jsme mu do kotce dali v dobré snaze, aby mu snad nebylo zima. Nic by v počátečních dnech našeho sbližování nemělo narušit harmonii a kamarádský vztah. Štěně rychle rozpozná, že to krátké slovíčko, které se ozývá před každou příjemností, vyvolává vždy další příjemné věci a začíná na něj živě reagovat – začíná si zvykat na jméno.

 

Při častém kontaktu si štěně rychle zapamatuje i náš pach a také mimiku. Základním pravidlem je dopřát mladému psíkovi dostatek volného pohybu. Volný pohyb nesmí být štěněti vzácný, ale samozřejmý. Bude-li k nám štěně na procházkách přibíhat samo, krátce jej pochválíme a s povelem „běž, volno“ jej pošleme dopředu. Musíme dát štěněti najevo, že o něj spíše nestojíme, než že máme strach, aby nám neuteklo.

 

Vycházíme-li se psem na procházku, je dobré, aby si všiml, že dáváme do kapsy několik oblíbených pamlsků. Na procházce pak občas uplatníme pamlsky jako odměnu za rychlou reakci psa na povel. Vzdálí-li se psík od nás na větší vzdálenost, zkusíme jej přivolat. Nejdříve vyslovíme jeho jméno a pak

 

povel „ke mně“. Přiběhne-li psík, velmi ho pochválíme a s povelem „běž, volno“ jej opět pošleme dopředu.

 

Jestliže pes na náš povel nereaguje, zjistíme především, zda zareagoval alespoň na jméno. Podívá-li se pes po oslovení na nás, ale nejeví ochotu přiběhnout, změníme prudce polohu a posadíme se třeba na bobek. Pokud by ani na toto pes nereagoval, klidně se otočíme a po opětovném přivolání se dáme do mírného klusu na opačnou stranu. Zde již pes, protože je v neznámém prostředí, většinou přiběhne a i v tomto případě je třeba ho pěkně pochválit, jako by se nic nestalo.

 

Pokud se pes naučí na naše přivolání přibíhat, je z počátku jedno, zda se před nás posadí, či zda zůstane stát v přímé blízkosti psovoda. Základní chybou je přivolávat psa až v případě, kdy se objeví nějaký rušivý podnět. Stejnou chybou je připoutávat ihned po přivolání psa na vodítko. V prvním případě se pes po přivolávacím povelu naučí pečlivě rozhlížet kolem sebe, proč že ho vůbec přivoláváme, a ve druhém případě se naučí po přiběhnutí se před psovodem zastavit tak na pět kroků, aby jej psovod nemohl připoutat na vodítko. Obojí se posléze těžko odnaučuje.

 

Ne vždy je potřeba, aby pes po přivolání přiběhl až těsně k psovodovi. Někdy potřebujeme, aby pes pouze zkrátil vzdálenost od psovoda. Pro tento  případ se naučíme používat jenom krátký hvizd. Přibíhá-li pes po zahvízdnutí a dostane se do vzdálenosti, kterou psovod potřebuje, pochválíme ho v ten moment a opět zavelíme „volno“.

 

V pozdější fázi výcviku potřebujeme někdy psa přivolat, protože ho chceme pokárat, nebo potrestat za nějaký nešvar, který prováděl. Pro tento případ si opět musíme zvolit jiný povel než „ke mně“. Zvolíme kupříkladu povel „pocem“ v přísnější intonaci. Po tomto povelu většinou pes přichází pomalu a neochotně, protože vycítí, že něco provedl a že bude následovat nějaká nepříjemnost. Mnohokrát jsem při instruktáži předváděl psovodům, jak pes po tomto povelu přichází provinile, a když byl asi v polovině cesty, tak jsem zavelel „ke mně“ a pes okamžitě radostně vyrazil, protože měl zkušenost, že po tomto povelu přichází vždy jen pochvala.

 

V počátcích nácviku přivolání se velmi často stane, že štěně zaregistruje nějaký zajímavý objekt dříve než my a rozběhne se k němu. Nejčastěji to bývá jiný pes anebo osoba. Pokud se jedná o člověka, požádáme jej, aby štěně ignoroval, a to když pozná, že není žádný kontakt, přiběhne po chvíli samo k nám. Obtížnější situace je případ prvý. V takovém případě psa nepřivoláváme, protože stejně je velmi malá pravděpodobnost, že by přišel. I zde požádáme majitele druhého psa, aby našeho plesknutím odehnal, a pokud jsou oba psi na volno a druhý pes má stejnou „poslušnost“ jako ten náš, nezbývá nic jiného než chvíli počkat, až si psi pohrají, a pak pomalu od našeho psa odcházet.

 

Neustále opakovat přivolání je zbytečné a také chybné, protože už zpočátku se snažíme, aby na jeden povel přišel jeden výkon. Mnohokrát se stává, že psovodi spolu poklábosí, než se psi trochu unaví, a tak alespoň člověk získává nové přátele a mnohdy i jiné zkušenosti od kolegy, což také není k zahození. Nikdy se nesnažte psa chytat. Pokud je ještě docela malý, máte jistou šanci na úspěch, ale už i odrostlejší štěně je daleko hbitější než my a pak dochází k trapným scénkám, kdy rozzlobený majitel marně skáče šipky po svém miláčkovi a ten, pokládaje to za velkou švandu, mu jemnými finesami uniká. Vše většinou končí bohapustými nadávkami psovoda anebo unáhleným trestem.

 

Nácvik přivolání bývá ukončen, zanechá-li pes po povelu okamžitě dosavadní činnosti a nejkratší cestou běží k psovodovi.

 

Přivolání by se nemělo často nacvičovat na cvičišti z jednoho prostého důvodu. Psovod dává psovi volno na velmi krátkou dobu a vzápětí jej okamžitě přivolává. Pes získá nežádoucí spojitost a posléze po povelu volno nechce odcházet od nohy psovoda.

 

Mnoho psovodů tvrdí, že mají stoprocentní přivolání. Bohužel to není ani zdaleka pravda. Psovod odhodí psovi aport a pes, místo aby jej přinesl, běhá kolem psovoda a nechce aport odevzdat. Pes je vyslán do revíru a psovod se s ním potká až u figuranta. Na pár metrů před psovodem vyběhne kočka a pes přijde, až když mu zmizí někde za plotem. Toto vše jsou situace, kdy je patrné, že pes nemá dokonale ukončen nácvik přivolání.

 

Pokud chceme tvrdit, že náš pes má dokonalé přivolání, musíme jej odvolat i z půlky cesty, kdy pronásleduje figuranta. To vše vyžaduje mnoho hodin systematické práce a kvalitní kontakt mezi psovodem a jeho psem.

 

Popsali jsme si skoro ideální situace nácviku přivolání, neboť jsme začínali se štěnětem. Jiná situace nastává, jestliže získáme staršího psa, který už má své návyky anebo už má přivolání pokaženo. Zde už je nutno postupovat zcela jinými metodami.

 

Štěkání

 

Na vycházkách stále svého psa pozorujeme, sledujeme jeho chování a reakce na okolní podněty. Sebevědomý psík by se neměl ničeho bát, nanejvýš by na neznámý předmět měl uplatňovat aktivní obranu. Ta se projevuje většinou tak, že spatří-li pes nějaký jemu neznámý a podezřelý předmět, naježí se a začne vrčet a poštěkávat. Je na nás, abychom v tuto chvíli svého psa vhodně povzbudili a s povelem „dej pozor, štěkej“ podporovali jeho nedůvěru. Když psík dostatečně štěká, chválíme jej a pomalu s ním postupujeme k neznámému předmětu, aby si ho mohl očichat a poznat, že to vlastně nic není.

 

Tento u štěňat známý projev je vlastně orientačním reflexem (Pavlov jej pojmenoval reflex „co je to?“), který nám bude v počátcích výcviku velmi pomáhat při nácviku štěkání na povel a při rozvíjení zlobivosti. Je dobré si jednoho takového „strašáka“ nechat a na procházce psíka k němu nevodit, aby vždy, když jdeme okolo, si mohl na něj dostatečně zaštěkat. Takových „strašáků“ bývá v přírodě většinou dost. Může to být třeba vyvrácený pařez, sud od dehtu, hastroš v zahradě, ale i s prominutím nějaký počestný občan na vycházce v přírodě.

 

Projevuje-li se pes na vycházce pasivně, to znamená, že se nových věcí bojí, chválíme jej a uklidňujeme a opět se snažíme přivést jej do blízkosti těchto věcí, abychom ho přesvědčili, že není čeho se bát. Leká-li se pes všeho a vždy projevuje jen pasivní reakce, nevybrali jsme si dobře a výcvik takového jedince obvykle nestojí za námahu. Máme-li však vybráno štěně po pracovních rodičích, nemusíme se takových projevů obávat.

 

Zmínili jsme se o štěkání. Je to jeden z nejdůležitějších cviků, které budeme při výcviku našeho psa potřebovat, a proto mu musíme věnovat maximální pozornost. Každý psovod, který zaspal tento cvik už v počátku, vám řekne, jak těžké je „vysvětlovat“ dospělému psovi, že má štěkat na povel.

 

Metod, jak naučit psa štěkat na povel, je mnoho a všechny selhávají, nemá-li psovod správný cit pro situaci, neví-li, kdy má psa přesně pochválit a povzbudit. Povelem je zde „štěkej“ a zakmitání ukazováku pravé ruky ve výši očí psovoda směrem ke psu. Nejlépe je využívat chvíle, kdy pes štěká sám, a povzbuzovat ho. Vždy, když přicházíme ke kotci, musí nás pes vítat radostným štěkotem. Při každém krmení se snažíme, aby pes před položením misky několikrát zaštěkal.

 

Psa, který se na nás už odmalička upnul, a takový by měl být každý, jestliže jsme při výchově správně postupovali, naučíme štěkat tak, že ho přivážeme na vodítko ke stromu a naznačujeme mu, že odcházíme. Jakmile pes zpočátku jen zakňučí, ihned se k němu vracíme s velkou pochvalou a povelem „štěkej, hodný“ a bezprostředně mu dáme volno. Zprvu odcházíme několik kroků, můžeme na psa i

 

volat jako na přivolání, ale důležitá je naše rychlá reakce v pochvale, jakmile pes projeví snahu štěkat. Postupně vzdálenosti odchodů zkracujeme až do fáze, kdy nám bude pes štěkat přímo u nohy, jakmile naznačíme, že chceme odejít.

 

Tato metoda nácviku má malou nevýhodu v tom, že se pes naučí štěkat, kdykoli jej přivážeme a musíme od něj odejít. Ale tím se netrapte, to ustoupí časem, až pes nabude zkušenosti, že může být uvázán třeba půl dne, například na závodech anebo na některé chovatelské akci.

 

Máme-li psa, který je dráždivý na osoby, můžeme vyvolat štěkání za spolupráce pomocníka. Jiní psi jsou zase štěkaví a dráždiví na psy ostatní. Zde se dá využít i opačného postupu. Zavřeme se se psem do kotce a poprosíme kolegu, aby se se svým psem procházel před naším kotcem. Pes začne na svého volného kamaráda žárlivě štěkat, ale my mu to rezolutně povelem „nesmíš“ zakážeme. Jakmile se pes uklidní, dáme mu povel „štěkej“ a velmi ho v tom povzbuzujeme. Tuto situaci několikrát zopakujeme. Pes z toho musí pochopit, že může štěkat jen na náš povel.

 

Fint, jak naučit psa štěkat na povel, je mnoho. Někdy pomůže i náhoda. Když už je psovod nejvíc zoufalý, že mu pes nechce štěkat, a nabízí kamarádům modré z nebe (častěji však zlaté v lahvi) za to, že někdo z nich jeho psa cvik naučí, zjistí třeba najednou, že pes zuřivě štěká na domovní zvonek, pošťáka nebo na pískací hračku. A rázem je vyhráno.

 

V žádném případě neskládáme ruce v klín (zvláště ne cizí) a hlavně začínáme co nejdříve. Mějme vždy na paměti, že výcvik psa není žádné kouzlo, ale jen velká dávka trpělivosti a sebeovládání a hlavně přemýšlení, co na psa vykoumat, aby nám dělal právě to, čeho chceme dosáhnout.

 

Já mám takové pořekadlo, že pes je napůl vycvičen, jestliže ovládá přivolání, štěkání na povel a aport. A právě o aportu si něco povíme v následujícím dílu.

 

Aport

 

Je-li kvalitní přivolání důležité (protože když psa nepřivoláme, není s čím cvičit) a štěkání na povel potřebné, pak aportování je cvikem, bez kterého se neobejde žádné pracovní plemeno. Podaří-li se nám psa pro aport získat a udělat z něj náruživého aportéra, máme postaráno o stopy, překážky, vysílačku, vyštěkání, zlobivost při hlídání, plavání, apod.

 

S aportováním, jako s předešlými cviky, začínáme co nejdříve. Už když jsou štěňata u chovatele, mají umět pronásledování a hry s tenisáčkem, zákusy do měkkého hadru, přivolání ke krmení a podobné potřebné věci. Dostaneme-li štěně z takovéto chovné stanice, máme napůl vyhráno. Říkám napůl, protože i dobře připravené štěně si můžeme pokazit sami.

 

Spousta začínajících psovodů dělá základní chyby už v počátku. Dočtou se, že aport má vypadat takto: pes sedí u nohy psovoda, na povel rozhodčího psovod předmět odhodí, na další povel psa pro aport vyšle, na další povel aport odebere a posledním povelem usměrní psa k noze. S touto představou začínají psa aport učit a hned je o zklamání postaráno. Pes si nechce sednout pořádně u nohy, o odhozený předmět nejeví žádný zájem, nebo za ním sice vyrazí, ale za nic na světě s ním nechce zpátky ke psovodovi, prostě zmatek.

 

Všechny cviky budou vypadat takto, nebudeme-li při výcviku postupovat vždy od jednoduchého ke složitějšímu. Možná se vám zdá, že vůbec necvičíme, že si stále jenom hrajeme. Komenského „škola hrou“ však platí při výchově štěněte zrovna tak, jako při výchově „lidských mláďat“. A při učení aportování dvojnásob.

 

K nácviku budeme potřebovat jednu starou koženou rukavici nebo starší silnější ponožku, kterou vycpeme hadříky a zavážeme na pevný uzel. Každé štěně se rodí s kořistnickým pudem. Základem této vrozené vlastnosti je živý zájem o pohybující se věci a toho je třeba maximálně využít. První pokusy zaujmout psíkovu pozornost provádíme nejlépe v kotci anebo v bytě. Jsme v pro psa známém prostředí, nikde nejsou žádné rušivé vlivy, psík je po našem příchodu na nás upnut a bedlivě nás sleduje. V této chvíli vyndáme z kapsy naši naditou ponožku a začneme jí nápadně pohybovat před očima psíka. Jakmile o ní projeví zájem, snažíme se jej vystupňovat, až dojde k tomu, že se pes do předmětu zakousne. Mírným přetahováním naznačujeme boj o získanou kořist a po chvíli mu ponožku pustíme na hraní. Pes vyhrál!

 

Psíka při přetahování chválíme a povzbuzujeme povelem „drrrž aportíček, hodný“. Po  uvolnění aportu bude do něj pes zřejmě ještě nějakou dobu kousat, než zjistí, že mu neklade žádný odpor, a pak jej pustí a nechá ležet. V tomto okamžiku zvedneme ponožku a celý postup zopakujeme. Toto celé uděláme asi 3-4 krát.

 

Zvláště ze začátku nesmíme psa s aportem příliš zatěžovat i když o něj jeví velký zájem. Celý tento denní nácvik končíme tím, že psíka na aport vydráždíme a pak předmět schováme do kapsy. Vždy (a z počátku zvláště) musíme končit s nácvikem aportu v době, kdy má pes o hraní ještě živý zájem. Nemělo by dojít k tomu, že pes už je hrou unaven a nechává náš předmět bez povšimnutí.

 

Může se stát, že pes nechce získaný aport pustit a vytrvale jej trhá. V tom případě vyndáme z kapsy druhý připravený předmět a pokusíme se upoutat psíkovu pozornost na něj. Střídáním předmětů docílíme toho, že se pes bude zajímat o pohybující se předmět, který máme my v ruce. Lze také postupovat tak, že se rovnou pokusíme psíka přivolat a snažíme se mu jemně, s povelem „pusť“, aport odebrat. Po skončené hře musíme takovému psu aport ponechat, jinak by napříště nechtěl s aportem chodit k nám.

 

Ale co se psem, který o tyto pohybující se předměty nejeví zájem? Zde musí nastoupit vynalézavost a pozorovací talent psovoda. Pes například nejeví zájem ani o ponožku, o rukavici, ba ani o kutálející se tenisáček, zato však víme, že je velmi žravý. Pokusíme se tedy celý nácvik začít s kusem syrového masa nebo s větší vařenou kostí, na které jsou kousky masa. Postup je naprosto stejný, jen s tím rozdílem, že za vyhranou potravu mu vždy malý kousek dáme.

 

Dále postupujeme tak, že potravu, o kterou pes už jeví zájem a vždy se o ni s námi přetahuje, vložíme do ponožky a postup opakujeme. Pes maso v ponožce cítí a přetahuje se stejně vehementně. Po přetahování dostane odměnu z ponožky.

 

Není podstatné, na čem naučíme psa zájmu o aport, zda to bude ponožka, míček, potrava nebo gumová hračka. Podstatné je to, abychom ho hned z počátku pro tuto hru získali a aby se na ni vždy velmi těšil.

 

Po několika úvodních dnech tréninku přistoupíme k další fázi nácviku aportu. Nyní naučíme psa po chvilce hraní aport odevzdávat psovodovi. Při rozdražďování psa na aport ho  můžeme  zároveň vybízet povelem ke štěkání. Projev psa při těšení se na hru je tak spontánnější a my si vlastně při nácviku jednoho cviku také upevňujeme cvik druhý. Po radostném zákusu psa do aportu se s ním budeme chvíli přetahovat, pak zklidníme hru a volnou ruku položíme shora psovi na mordu a velíme „pusť“. Pokud tento povel nebude stačit, zesílíme tlak ukazováku a palce ruky na horní pysk psa, až předmět pustí. Po puštění okamžitě pochválíme a takto několikrát celý postup zopakujeme.

 

I zde končíme s hrou dříve, než se pes nasytí. Upozorňuji, že je to otázka individuality. Některý pes přestane mít zájem o hru už po třetím pokusu, jiný po devátém. Je na psovodovi, aby pokles zájmu okamžitě zpozoroval a hru ukončil.

 

Po zvládnutí těchto základů přistoupíme k přinášení předmětu. Vzhledem k tomu, že už máme slušně rozpracováno přivolání, i když zatím bez přesnosti, neměla by nám tato fáze dělat velké problémy. Avšak praxe ukazuje, že právě v přinášení a odevzdávání aportů bývají největší nedostatky. Je to samozřejmě způsobeno tím, že psovodi s výcvikem pospíchají a nemajíce ještě zvládnuty cviky základní vyžadují již od psa cviky vyšší.

 

Postup bude následující: pes, který kolem nás volně pobíhá, bude upozorněn psovodem na jeho oblíbenou hračku – tedy aport. Po krátkém vydráždění, kdy pes projevuje chuť se do předmětu zakousnout, odhodíme mu ho do vzdálenosti zhruba 2-3 kroků s povelem „aport“ nebo „aportíček“, což dodává mazlivější tón a nezní to psovi jako tvrdý příkaz. Pes se za odhozeným předmětem rozeběhne a zakousne se do něj. V tomto okamžiku zavoláme psa jménem a přivoláme jej. Povel k přivolání musí přijít, až když pes předmět pevně drží, a nesmí být příliš silný, aby pes předmět nepustil a nepřiběhl bez něj. Přibíhá-li pes s aportem do naší blízkosti, uchopíme aport do ruky a okamžik se se psem přetahujeme za stálého chválení a povzbuzování povely „drž aport, hodný“.

 

Tato fáze nácviku klade velký důraz na šikovnost psovoda. Nejlépe se praktikuje tak, že po přivolání psa ustupuje psovod v mírném tempu od psa a když se tento dostane do přímé blízkosti psovoda, udělá psovod rychlý krok proti psu a uchopí aport do ruky. Po 15-20 sekundách hru zklidníme, zavelíme povel „pusť“ a psovi aport odebereme. A přichází zasloužená pochvala. Toto odhození s přivoláním několikrát zopakujeme.

 

Z pěti takových aportů uděláme asi dva pokusy s tím, že když pes s aportem přiběhne, nebudeme mu jej odebírat hned, ale, aniž bychom se aportu dotýkali, budeme psa jen hladit a chválit za přinesení. Aport mu ponecháme a dáváme tak psu najevo, že nám nejde ani tak o ten předmět, jako o to, aby pes přiběhl k nám. Psík by totiž jinak rychle zjistil, že po každém přinesení je mu aport odebrán a zakrátko by odmítal k nám s aportem chodit.

 

Proto v této fázi už učíme psa přinášet klacky a polínka z tvrdého dřeva, abychom mu mohli na závěr cviku předmět ponechat třeba i k rozkousání. V tomto stáří, kdy našemu psíkovi je asi pět měsíců, dochází k výměně zubů a psi si potřebují omačkat dásně. K tomu jim právě aportování dává vhodnou příležitost.

 

Samozřejmě že existuje mnoho různých  jiných  postupů  a metod  na nácvik přinášení  předmětů. Většinu z nich znám a rád je na požádání popíši, ale já sám používám tento postup a zatím se mi vždy osvědčil. Aport u štěněte považuji za dobře rozpracovaný, když si na vycházkách samo nachází klacky a bez povelů je nosí.

 

Pachová práce I. , povel hledej

 

Máme nyní rozpracováno vodění psa na vodítku, zájem o potravu, náš psík už se těší na hru s aportem, můžeme se tedy směle pustit do nácviku pachových prací – do stop. V prvé řadě naučíme svého psa, aby rozuměl povelu „hledej“. Aby na tento povel sklonil hlavu k zemi a pomocí svého nejlépe vyvinutého smyslu – čichu – intenzivně hledal. Co že to má vlastně hledat? U nás to budou dvě věci, buďto potrava anebo jeho oblíbený aport.

 

Nácvik je poměrně jednoduchý. Do igelitového sáčku si vložíme 8-10 kousků nakrájeného opečeného (a tedy voňavého) masa. Velikost kousků je asi 1 cm3. Na procházce si najdeme kousek travnaté

 

louky (není už jistě třeba opakovat, že jsme sami a bez rušivých vlivů, to už víme všichni, že toto prostředí potřebujeme k většině nových cviků) a zde vyndáme sáček s masem. Nebude ani třeba příliš upoutávat psíkovu pozornost, protože na šustění sáčku s pamlsky si všichni psi vypracují obdivuhodný reflex. Vezmeme první kousek a tak, aby pes viděl, ho hodíme do trávy s povelem „hledej“. Najde-li pes maso, což je otázkou okamžiku, chválíme jej „hodný“. Druhý kousek už odhodíme tak, že si nejdříve přidržíme psa za obojek, maso odhodíme do vzdálenosti asi 1 metr a teprve po dopadu vypouštíme psa s povelem „hledej“. Další kousky odhazujeme tak, aby psovi dalo vždy větší námahu maso najít. Důležité je povzbuzovat psa při práci povelem „hledej“, kdyby ochaboval jeho zájem, a pak jej pochválit povelem „hodný“ přesně v okamžiku, kdy maso najde.

 

Obdobný postup tréninku je s aportem. Zde nemáme samozřejmě aportů deset, ale jen jeden, ten nejoblíbenější. Odhazujeme aport do vysoké trávy nebo nepřehledného terénu taktéž s přidržením psa za obojek a se stejnými povely, jen s tím rozdílem, že vyžadujeme na psu, aby předmět přinesl.

 

Nikdy se nesmí stát, aby pes přestal hledat sám od sebe. Z čehož plyne, že je vždy na psovodovi, aby rozpoznal na psovi, kdy začíná mít hry dost. Stane-li se, že pes hledá aport delší dobu bezvýsledně, dojdeme k aportu sami, nenápadně mu ho pomůžeme najít a práci ukončíme. Samozřejmě že s pochvalou a se známkami chuti do další práce. Nepřichází v úvahu, abychom psa odvolali, aniž aport našel. Učíme psa už od začátku pracovat vytrvale a důsledně.

 

Tento nácvik povelu „hledej“ děláme 2-3 krát denně a tak dlouho, až vidíme na psu, že po tomto povelu začíná skutečně a s chutí hledat. V této fázi nácviku začneme s opravdovými stopami. Počátek nácviku provádíme nejlépe v ranních hodinách na nízké travičce nebo na osení. Potřebovat budeme opět sáček s masem, delší asi 4-5 metrovou šňůru ukončenou karabinou a oblíbený předmět, který pes rád aportuje.

 

Na předem vyhlédnutém místě uvážeme vodítkem psa tak, aby na nás po celou dobu viděl. Potom od psa odstoupíme několik kroků a čelem k němu začínáme tvořit nášlap. Nášlap je místo, kde stopa začíná a kde by měl být dostatek pachu. Budeme zde chvíli přešlapovat a přitom obřadně vyndáme sáček s masem a aport, přičemž na psa mluvíme a očekáváme jeho dychtivou reakci. Asi po minutě se otočíme k psovi zády a vyhlédneme si v terénu nějaký markantní bod, může to být kámen, strom, telefonní sloup, apod., ke kterému se vydáme. Malý kousek masa položíme hned na nášlap a drobnými kroky vyjdeme směrem k vyhlédnutému bodu. Po prvních třech krocích položíme druhý kousek masa a pak každých 5-7 kroků. Od třetího kousku masa už jdeme normální krokovou frekvencí. Počáteční stopa by měla být dlouhá asi 35 kroků. Stopu ukončíme kouskem masa a přiložíme aport. Od tohoto místa odskočíme pět skoků doleva či doprava, abychom přerušili sled stopy, a obloukem se vracíme ke psovi.

 

Psa odpoutáme z vodítka a přepneme ho na připravenou stopovací šňůru. Obojek musí být zapnut na hladko (ne na stahovák). Celou práci začínáme asi dva metry před nášlapem. V pravé ruce držíme šňůru tak, aby nám mohla v dlani volně prokluzovat, zbytek šňůry máme odhozen za sebe. Levá ruka směřuje k zemi směrem k nášlapu a hlasový povel v měkké intonaci vybízí psa k činnosti. Pes už zná povel „hledej“ a musí na něj reagovat živou činností. Povolíme šňůru v pravé ruce tak, aby se pes dostal k nášlapu a k prvnímu kousku masa. Ihned  po nalezení jej chválíme povelem „hodný“ a pokračujeme v práci s dalšími povely „hledej“.

 

I kdyby pes zpočátku neměl chuť postupovat kupředu (mohl by se zdát omezen šňůrou), nikdy nezůstáváme stát na místě, ale sami s ním postupujeme po trase stopy a s levou rukou směřující k zemi ho stále povzbuzujeme povelem „hledej“. Pes brzy pochopí, že i když je uvázán na šňůře, je činnost při hledání stejná jako v předešlém cviku. Naší snahou je, aby se pes dostal co nejvíce

 

kupředu, aby pracoval na celou délku naší 4-5 metrové šňůry a pokud možno co nejpřesněji sledoval trasu námi našlapané stopy.

 

Takto dojdeme až k poslednímu pamlsku a zároveň k předmětu. Pes většinou nejdříve slupne odměnu a pak se teprve věnuje aportu. Od psovoda se očekává, aby se v okamžiku, kdy pes předmět objeví, co nejrychleji ke psovi dostal, zde psa velmi pochválil, okamžitě odpoutal ze šňůry a hrál si s ním pohazuje mu za odměnu nalezený aport.

 

Takovéto stopy děláme zpočátku 2-3 za sebou (podle zájmu psa). To by měla být náplň pro první týden našeho stopování.

 

Někteří autoři zabývající se v kynologické literatuře pachovými pracemi, jako ku příkladu dr. Eis a Skuhrovský, kladou v počátečních fázích stopování velký význam na směr větru a trvají na tom, aby pes měl vždy vítr v zádech. Ze své zkušenosti mohu říci, že mně protivítr při počátečním nácviku nevadil a že spíše právě v začátku mi pomáhá, protože přináší psovi do nosu již předem vůni následujího pamlsku a pohání jej na stopě kupředu, i za cenu toho, že pes pracuje „s vyšším nosem“. To se hravě odbourá na dalších stopách změnou terénu a prostředí. K tomu se však dostaneme až při další stopařské práci.

 

Ovladatelnost na vodítku, poslušnost

 

Nyní se budeme opět věnovat poslušnosti a upevníme si ovladatelnost na vodítku. Do této doby jsme od psa vyžadovali, aby s námi, připnut na vodítko, šel. Ať už na procházku frekvencí nebo do dopravního prostředku. Chůze na vodítku byla do této chvíle živelná, bez vyžadované větší přesnosti. Psa jsme naučili, že musí chodit po levém boku psovoda.

 

Nyní upřesníme práci natolik, že budeme od psa vyžadovat co nejpřesnější sledování levé nohy psovoda. Zkušební řád nám říká, že tento cvik patří do základní ovladatelnosti a že pes musí pravým ramenem ukázněně sledovat psovoda při chůzi, poklusu, změnách směru pochodu nebo při obratech na místě.

 

Jako každý, tak i tento cvik začínáme nacvičovat na klidném a nerušeném místě. Psovod se psem v základním postoji, pes nemusí sedět. Psovod drží vodítko v pravé ruce zkráceno na cca 60 cm. Před povelem „k noze“ můžeme psa oslovit jménem, ZŘ nám to dovoluje před každým zvukovým povelem. Psovod zavelí „Argo, k noze“, tleskne levou dlaní o stehno a vykročí přímým směrem. Pravá ruka reguluje vodítko, levá se volně pohybuje podél těla a pomáhá ovládat vodítko při nepřesné chůzi psa.

 

Od psovoda se vyžaduje, aby dodržel pravidelný rytmus požadovaného kroku. Krok psovoda nesmí být pomalý, aby pes neměl možnost se loudat a očichávat zem, ani příliš rychlý, aby nechodil psovod podle psa a nenaučil se tak chodit na vodítku on. Psovod se snaží, aby vodítko mezi ním a psem bylo povoleno. Jestliže pes táhne, zavelí psovod „k noze“ a trhem za vodítko (může pomoci i levá ruka) usměrní psa do správné polohy.

 

Nepodmíněný podnět (v tomto případě je to trhnutí vodítkem) musí být vždy o něco silnější než podnět podmíněný (tj. povel „k noze“). Nemá valného významu na psa hulákat povel a urazit si rukou levé stehno a pak mírně zatáhnout za vodítko. Psa musíme naučit, že po podmíněném podnětu (povelu) přijde podnět nepodmíněný (trh), který je pro psa krajně nepříjemný a po čase se mu bude chtít vyhnout. Tím u něj vytváříme správný podmíněný reflex, tj. pes se zařadí k noze.

 

Zní to možná trochu zašmodrchaně, ale je dobré si to celé ještě jednou přečíst, abychom si uvědomili správnou funkčnost povelové techniky. Zjednodušeně se to dá říci takto: jestliže pes táhne, je třeba

 

po povelu vodítkem trhnout, loudá-li se, zrychlíme po povelu krok anebo jej levá ruka poplácá a povzbudí k rychlejšímu pohybu. Důležité je psa vždy při správném sledování pochválit, tj. přesně ve chvíli, kdy je na tom místě, kde ho chceme mít.

 

Zpočátku chodíme dlouhé rovné úseky, později zařazujeme protáhlé vlnovky. Bude-li pes chodit slušně i tyto, začneme zařazovat oblouky, kruhy a osmičky. Z těchto tvarů můžeme přecházet na pravoúhlé obraty a na změny rychlosti chůze.

 

Při obratech vlevo i vpravo nám v okamžicích, kdy je to třeba, pomáhá levá ruka usměrňovat vzdálenost psa od nohy psovoda. Důležitá je tato pomoc zvláště při obratech čelem vzad. Tento obrat provádíme jak za pochodu, tak na místě vždy vlevo přes psa. Působení levé ruky musí být opravdu pomocné a pro psa opěrné, nesmíme vyvolávat touto rukou u psa nepříjemné podněty, jako je tahání za srst či za slabinu. Pes by se po ruce otáčel a brzy by se začal ruky bát, což by se projevovalo bázlivou a ukrčenou chůzí u nohy, a to je pro nás nežádoucí.

 

U nácviku ovladatelnosti na vodítku dbáme na dobu tréninku. Jeden nácvik by neměl trvat déle, než pět minut. Psa přesné sledování rychle unavuje, neboť musí upravit svůj krok i frekvenci pohybu podle psovoda. Nacvičovat s unaveným a nesoustředěným psem je zbytečně vynaložená práce. Po nácviku ihned dopřejeme psovi volno anebo jej zabavíme hrou s aportem.

 

Při nácviku ovladatelnosti na vodítku se zpravidla nacvičuje pro zpestření ještě cvik sedni a vstaň. Cvik sedni u nohy psovoda je asi nejznámější a snad i nejjednodušší disciplínou poslušnosti. Popíši jej proto jen pro úplnost, i když jsem přesvědčen, že ho ovládá každý začátečník.

 

Pes stojí u levé nohy psovoda, psovod drží vodítko v pravé ruce zkráceno na cca 40 cm (tato vzdálenost je závislá na plemeni, které cvičíme). Levá ruka psovoda je volně podél těla. Psovod zavelí „Argo, sedni“ a bezprostředně po tomto povelu trhne pravá ruka vodítkem směrem nahoru a současně levá ruka zatlačí na záď psa. Jakmile pes zaujme polohu v sedě, přichází pochvala.

 

Po několika vteřinách, kdy pes sedí, zavelí psovod povel „k noze“ a rozejde se normálním pochodovým rytmem. Po ujití 30-50 m, do nichž můžeme zařadit jeden až dva obraty, zavelí psovod „k noze“ a zastaví se. Pes, zvláště z počátku, se nezastaví u nohy přesně, ale má tendenci pokračovat kupředu. Psovod proto usměrní psa k noze a zavelí „sedni“, opět s trhnutím vodítka a tlakem na záď.

 

Tento nepodmíněný podnět (trhnutí vodítkem a zároveň tlak na záď) opakujeme tak dlouho, dokud si pes na daný povel „sedni“ nesedne sám. I zde je to otázka individuality. Některý pes si sedá po dvacátém opakování, některý až po padesátém. To však není podstatné. Důležité je, abychom tento nepodmíněný podnět používali tak dlouho, dokud cvik nebude ideální, a pak vždy, kdy pes vlivem uhasínacího útlumu cvik zapomíná. Pamatujme, že opět podmíněný podnět (povel „sedni“) musí být slabší než povel nepodmíněný (tj. trh a tlak) a že podmíněný podnět musí vždy předcházet podnětu nepodmíněnému, jinak se kýženého výsledku nikdy nedopracujeme.

 

Nyní opět trochu srozumitelněji, pro lepší zapamatování. Náš pes si musí v co nejkratší době „uvědomit“ a zapamatovat, že po zvukovém povelu „sedni“ přijde pro něj nepříjemný pocit v podobě trhnutí vodítka a tlaku na záď, kterému se bude snažit co nejrychleji vyhnout. Bude si proto po našem povelu rychle sedat sám.

 

Aby se pes naučil vstát na povel, budeme potřebovat nejen při výcviku, ale též na chovatelských akcích, kterými jsou svody, výstavy a bonitace, ale také při denní údržbě psa, jako je česání a kartáčování anebo drobné ošetření. Není nic trapnějšího, než když rozhodčí musí sledovat, jak majitel svého „služebního“ psa přesvědčuje k tomu, aby se postavil do svého přirozeného postoje. Psi se

 

různě krčí, sedají si, válejí se po zemi, apod. Protože my chceme mít psa ukázněného a poslušného, naučíme ho tomuto jednoduchému ale potřebnému cviku.

 

Pes sedí u nohy psovoda, psovod má vodítko v pravé ruce zkráceno asi na 40 cm. Na povel „Argo, vstaň“ naznačí psovod pravou nohou jeden krok, jako by se rozcházel, a zarazí se, pravá ruka zatáhne současně vodítko mírně kupředu. Pes v domnění, že se psovod rozchází, vstane, aby pokračoval v chůzi, a zde musí přijít pochvala „tak je hodný vstaň“. Je možno přidržet psa pod břichem levou rukou, na kterou je již pes zvyklý z obratů za pochodu.

 

Většina kynologické literatury doporučuje ústní povel „vstaň“ protahovat – „vstáááň“. Příliš se mi toto „zpívání“ neosvědčilo a proto jej nedoporučuji. Spíš se mi zdá, že toto protahování povelu navádí psa i k protahování, a tím i pomalému provádění, cviku. Ani podkládání ruky pod břicho psa moc nepoužívám, neboť se domnívám, že to není psu příliš příjemné a při provádění cviku se  pak přikrčuje. Dbám většinou na to, aby povel „vstaň“ byl krátký a znělý, aby vykročení bylo rázné, tah vodítka energický a též okamžité zastavení přesvědčivé. K tomu, aby si pes nesedal, mi poslouží okamžitá pochvala a někdy i pamlsek.

 

Při pokračujícím nácviku je tah vodítka slabší, nakročení čím dál tím kratší, až přejde jen v jakési pokrčení kolena, které nakonec též zmizí. Nácvik je ukončen, když pes na jediný povel „vstaň“ okamžitě zaujme polohu vstoje.

 

Někteří psovodi používají po povelu „vstaň“ i postrčení levé ruky do temene hlavy psa nebo lehké přišlápnutí pravé zadní tlapky levou nohou psovoda. Možná, že i toto vede k rychlejšímu nácviku, ale doporučit to nemohu, neboť jsem to sám nevyzkoušel.

 

Dalším cvikem poslušnosti, který nám dá možná trochu práce, ale který musíme důkladně propracovat pro jeho časté používání, je cvik lehni u nohy psovoda.

 

Psovod se psem v základním postoji, tzn. pes sedí u levé nohy psovoda, psovod má opět vodítko zkráceno asi na 40 cm. Psovod zavelí „Argo, lehni“, levou rukou mávne před očima psa zpředu dozadu a jakmile se levá ruka dostane nad kohoutek psa, začne na něj tlačit. Pravá ruka táhne vodítkem směrem dolů a šikmo dopředu, zatímco psovod poklekává vedle psa na levé koleno. Pes pod tlakem ruky a tahem vodítka ulehá a my jej okamžitě chválíme „tak je hodný lehni“. K udržení psa v této poloze používáme povel „zůstaň“.

 

Dbáme na to, aby tlak i tah byly úměrné stáří psa a aby pes ulehal správně na všechny čtyři nohy. Pokud by to pes považoval za hru a začal by se válet, psovod činnost okamžitě přeruší, zavelí „k noze“ a popojde několik kroků dopředu, kde celý cvik zopakuje. Pokud by se nám válení a hraní opakovalo často, je tlak i tah neúměrný, a to buď slabý anebo silný, to je třeba vypozorovat a podle situace se přizpůsobit.

 

Po několika opakováních se pokouší psovod z kleku vedle ležícího psa postavit. Pokusy psa o změnu polohy do sedu nebo do vstávání regulujeme opakováním povelu a přitlačením levé ruky do správné polohy.

 

Tlučení psa při povelu levou rukou přes uši, je nešvar odkoukaný od starších psovodů a vede zase jen k tomu, že pes na daný povel zaujímá polohu neochotně a se strachem. Opět u tohoto cviku platí, že veškeré uspěchání se vždy vymstí při dalším výcviku, proto je třeba se vyzbrojit trpělivostí a cvik pozvolna, zato však perfektně, propracovat.

 

Pachová práce II, stopa

 

Nyní se na chvíli odpoutáme od poslušnosti a podíváme se, jak nám pokročily pachové práce. Měli bychom mít odtrénováno 15-20 krátkých okamžitých stop proložených pamlsky a ukončených aportem. Pokud jsme postupovali správně, zjišťujeme, že psa, kterého hledání baví, začínají pamlsky na stopě zdržovat a že nám některé i přechází, protože se velmi těší na konec stopy, na naši pochvalu a na hru s aportem.

 

Proto začneme stopy prodlužovat na 60-100 m, na tuto vzdálenost položíme už jen dva nebo tři pamlsky a místo 2-3 stop denně budeme dělat takovou stopu jen jednu. Říkám-li, že začneme stopy prodlužovat a pamlsky ubírat, je jasné, že postupujeme pozvolna. Nemůžeme jeden den skončit 35 m dlouhé stopy a na druhý den začít se stometrovými. Tím, že se nám prodlouží délka stop, prodlužuje se nám prakticky i jejich stáří. Psovod už od konce stopy pro psa tak nepospíchá a dává si i více na čas s připravením psa na přepnutí na stopovací šňůru.

 

Tímto postupem docílíme toho, že na konci tréninkového týdne budeme vypracovávat stopu dlouhou cca 100 m, starou asi 5 minut. Vidíme-li, že pes má o stopy zájem, můžeme prodloužit stopovací šňůru až na 7 metrů. Dbáme především o to, aby pro psa byl konec stopy vždy velmi přitažlivý a aby se na něj stále těšil.

 

V těchto fázích nácviku se také můžeme rozhodnout, zda budeme používat při pachovkách stopovací postroj anebo jen hladký obojek. Používání stopovacího postroje má několik výhod. Především tu, že už při nasazování postroje má pes čas připravit se na pachovou práci. O tom, že se pes skutečně připravuje, by mohl hovořit každý zkušený psovod. Pro psa je nasazování postroje přímým podnětem pro práci na stopě. Pes začíná rychleji dýchat, čímž se mu dostává více vzduchu, a tím i pachu, do nosní sliznice. Začíná si olizovat čenich a zvlhčuje si tak nosní otvory, čímž zostřuje vnímání pachu. Můžeme vyzkoušet i sami na sobě, že zvlhčíme-li si nosní dírky, vnímáme pach intenzivněji.

 

Další výhodou stopovacího postroje je připevnění stopovací šňůry. Ta vychází někde v blízkosti kohoutku psa a je-li šňůra mezi psovodem a psem v neustálém mírném tahu, nemůže se pes, který se několikrát na stopě protočí, do ní zamotat.

 

Též svlékání postroje po ukončení stopy je pro psa jasným signálem, že práce skončila a že se může věnovat hře. Jako je velmi důležité nevodit psa před stopou na stopovací šňůře, protože pes už na cestě k nášlapu sbírá různé pachy a nesoustředí se na pach, na který ho nasazujeme, je zrovna tak důležité ihned po stopě odepnout psa ze šňůry a buďto jej přepnout na vodítko anebo mu nechat volno. Pes musí přesně vědět, kdy pachová práce začíná a kdy končí, aby se naučil na pachovou práci soustředit a nezvykal si už od počátku na nepřesnosti a nedůslednost.

 

Říkáme-li si, že se pes musí na ukončení stopy těšit, nesmíme se nechat strhnout tempem, které pes na stopě nasadí. Zvláště mladí psi, kteří jsou do práce dychtiví, se snaží dostat ke konečnému pamlsku a předmětu co nejrychleji. Postup psa po stopě by měl být tak rychlý, aby mu psovod stačil rychlým krokem, maximálně lehkým poklusem. Nesmíme psovi trpět rychlost, při které se dostává do cvalu. Zde nám musí posloužit stopovací šňůra k přibrždění přílišné rychlosti psa. Na druhé straně nesmíme psa příliš srážet v jeho chtivosti a snaze. Počáteční rychlejší postup pes zmírní, až se dostane ke starším a obtížnějším stopám. Při velké postupové rychosti musíme pamatovat hlavně na nebezpečí přebíhání lomů a předmětů na stopách, které nás v tréninku ještě čekají.

 

Chodí-li nám pes po týdnu dobře stometrové a 5-10 minutové stopy, nebudeme zatím přidávat ani délku, ani nebudeme prodlužovat čas, ale zaměříme se na procvičování stop v různém terénu. Sami se musíme přesvědčit, na jakém terénu je pachová práce pro psa snadná, na jakém obtížná a na kterém podkladu třeba nechce chodit vůbec. Zjistíme tak, že pes nám dobře hledá na trávě, na osení, v lese, na jetelině a že na druhé straně je pro něj obtížné ku příkladu škvárové hřiště, tvrdá hlína,

 

hluboká oranice anebo asfaltové a dlážděné cesty. Získáme tím sami zkušenost s terény, ve kterých se drží pach dobře, a ovšem i s těmi ostatními, kde se drží jen málo a na některých tak málo, že je to pro psa na hranici sledovatelnosti.

 

Je na nás, abychom psa při tréninku připravili na všechny terény, aby byl na ně zvyklý a uměl na nich pracovat. Objevíme-li u svého psíka, že některý terén chodí nerad, nebudeme trénovat stopy jen na tomto terénu s domněnkou, že čím více na něm budeme chodit, tím dříve si pes zvykne. Zrovna tak se ovšem takovému terénu nebudeme vyhýbat. To jsou dva zásadní omyly, z nichž první by mohl psa od pachovek zcela odradit a druhý zase vytvořit terén, na kterém by náš pes vůbec nechodil.

 

Správný postup je jiný. Víme-li například, že pes nerad chodí oranici, najdeme si kousek terénu, kde je oranice a kolem třeba tráva. Začátek stopy uděláme v trávě, oranice bude v naší stopě tvořit jen jednu pětinu a konec stopy i s odměnou bude opět v trávě. Samozřejmě že toto je možné přenést i na jakékoli jiné terény. Příští den uděláme stopu jen v oblíbeném terénu a další den už bude oranice v naší stopě tvořit jednu čtvrtinu. A tak je možno postupovat až do chvíle, kdy můžeme jednou za čtrnáct dní zařadit do pachovek jen čistou oranici.

 

Na střídání a poznávání terénů věnujeme v našem tréninku asi měsíc. Za tu dobu bychom měli udělat, podle tréninkové píle, 20-30 stop o délce a stáří, o kterých jsem se výše zmínil. Co natrénujeme do května, jako bychom na podzim našli. Víme dobře, že nás čeká červen a to, jak víme, je měsíc myslivosti. Zvěř hnízdí a vyvádí mladé a myslivci (a zde mají naprostou pravdu) nás v terénu jen velmi neradi vidí. My máme ovšem natrénováno a tak se budeme v červnu více věnovat nácviku a opakování cviků poslušnosti a obrany.

 

Zmíním se jen krátce o jedné maličkosti, která mně samotnému velmi pomáhá při pachových pracích, a tou maličkostí je malý notýsek, do kterého si zaznamenávám všechny stopy, které se svým psem v tréninku, ale i na závodech a soutěžích absolvuji. Zapisuji si den, kdy jsem stopu dělal, čas nášlapu, stáří stopy, počet lomů, počet předmětů, terén, na jakém byla stopa položena, zda se jednalo o stopu vlastní či cizí, u soutěžních stop i počet dosažených bodů a pomocí jednoduché legendy i kvalitu provedení a extrémní počasí. Posouzení kvality je samozřejmě subjektivní, neboť si práci posuzuji sám. O správnosti a přísnosti se mohu přesvědčit na závodech a soutěžích, kde si mohu své posudky srovnat s posudky kvalifikovaných rozhodčích.

 

Na první pohled by se mohlo zdát, že to musí být dlouhý zápis a že je to zbytečné papírování. O užitečnosti takových poznámek se přesvědčíme později, až se k nim budeme vracet. To, že nemusejí být dlouhé, si však ukážeme hned.

 

12. 5. 9:15,            2:20             hod.,             3xL,             3xP,            osení,            vlhko,
13. 5. 8:45, 3 hod., 2xL, 2xP, osení, vítr, ZVV 3, 82 b., cizí

 

Vypadá to jako šifra, ale vysvětlení je jednoduché. V prvním případě se jedná o stopu  vlastní, kladenou 12. května v 9 hodin a 15 minut, starou 2 hodiny a 20 minut, třikrát lomenou, se třemi předměty na stopě. Stopa byla položena v osení za vlhkého počasí. Práce byla nepřesná na lomech a pes neoznačil jeden předmět. Druhý zápis už jistě rozluštíte sami a zjistíte, že se jednalo o cizí stopu při skládání zkoušky ZVV 3.

 

A zde je legenda, kterou používám při záznamech stop:

 

Nekvalitní stopa, čili taková, kterou by pes sám nedošel, kdybych mu  ve sledování stopy nepomohl.

Střídavá                    stopa,                      nepřesnosti                   na                    rovných                    úsecích. Slabá  práce  na  lomech,  pes  lomy  přebíhá  nebo  příliš   ověřuje   –   protáčí   se. Neoznačený                                                                         předmět.

Příliš rychlá práce, stopa je pro psa jednoduchá a proto je postup příliš rychlý (je třeba pečlivě sledovat, neboť příliš velká rychlost vede, jak jsme si už řekli, často k nepřesné práci).

 

 

 

Pokud jsem s prací na stopě spokojen, zůstává zápis o stopě bez poznámek, ale takových stop mnoho není.

 

Dalším cvikem poslušnosti je tzv. odkládačka, neboli dlouhodobé odložení psa. Cílem tohoto cviku je naučit psa, aby v poloze vleže vydržel na určeném místě tak dlouho, jak uzná psovod za vhodné. Při soutěžích např. po celou dobu, než přecvičí jiný pes poslušnost.

 

Povelem pro tento cvik je důrazné „zůůstaň“ a prudké přiložení levé ruky před čenich psa. Na tento cvik se už připravujeme v situacích, kdy potřebujeme psa uvázat a nakrátko odejít. Po připoutání velíme psovi „zůstaň“ a odcházíme. Samotný cvik nacvičujeme, zvláště z počátku, vždy až úplně na konci výcvikového dne, kdy už má pes dostatek výběhu a je po cvičení zdravě unaven. Psovod má psa upoutaného na dlouhém vodítku, psovi zavelí „lehni, zůstaň“, levá ruka jde prudce před čenich psa a psovod pomalu odchází, konec vodítka maje v ruce.

 

Z počátku stačí od psa odejít na 2-3 metry a postavit se k němu čelem. Po krátké chvilce se psovod vrací tím způsobem, že psa obchází zleva a postaví se po jeho pravý bok. Až na další povel „sedni“ sedá pes k noze psovoda a je velmi pochválen.

 

Jakékoli nepřesnosti ze strany psa musí psovod okamžitě opravit. Nemá cenu psa okřikovat a přidávat další povely. Účinnější je vrátit se okamžitě ke psu a položit jej přesně na to samé místo se stejným, avšak důraznějším povelem „zůůstaň“.

 

Vzdálenost den za dnem prodlužujeme, až bude pes spolehlivě odložen na 15-20 metrové šňůře. Psovod nemusí naproti psu jen stát, ale může jej obcházet v kruzích.

 

Bývá zde několik chyb, jichž je třeba se vyvarovat. Především nenacvičujeme odkládačku v krátké době po vypuštění psa z kotce, dále, stojíme-li na vzdálenost 10-20 m proti psu a pes popolézá nebo změní polohu, nepokřikujeme na psa, nýbrž se k němu rychle vrátíme a usměrníme jej do výchozí polohy. Další chybou, které se psovodi velmi často  dopouštějí,  je, že se po odložení svého psa odejdou bavit s kamarády nebo si jdou zakouřit. Při rozhovoru si ani nepovšimnou, že si pes popoleze nebo párkrát změní polohu. Všimnou-li si toho náhodou, jen psa okřiknou a pokračují dál v zábavě. Pes kousek popoleze, po okřiknutí chvíli vydrží a pak se vše opakuje znovu. Toto je velmi špatný postup, který se nám objeví na první soutěži na bodovací kartě.

 

Vyžadujeme-li od psa důslednost, musíme být důslední především sami k sobě. To znamená, jestliže je pes odložen, stojí psovod v pohovu čelem ke psu a celou dobu jej bedlivě sleduje, aby mohl ihned v

 

zárodku opravovat všechny chyby. Důsledný začátek při tomto cviku se nám vrátí, až budeme nacvičovat odložení psa s odchodem psovoda do úkrytu.

 

A ještě jednu poznámka, která platí obzvláště pro počátek nácviku. Po odložení si pro psa vždy chodíme, a ne, jak se to někdy z pohodlnosti činí, aby psovod psa z odložení odvolával k sobě.

 

Odložení I., střelba

 

V tomto stadiu výcviku, kdy nacvičujeme odložení, si řekneme několik slov o střelbě a přivykání na ni. Pokud psovod postupoval dle našeho návodu a chodil se psem již v mládí do frekvence mezi lidi, do dopravních prostředků, apod., nemusí mu střelba dělat zbytečné starosti.

 

Ale přece jen. I pes, který se hluku nikdy nebál, se dá „cílevědomým nácvikem střelby“ natolik zkazit, že bude utíkat ze cvičiště, jakmile jen uslyší cvaknout závěr zbraně, o výstřelu ani nemluvě. Někdy je to vina psovoda, jindy nezkušeného instruktora. Pokud se sejdou oba najednou, je o cviku rozhodnuto. Začíná to známou větou: „Pojď, vyzkoušíme, zda se nebojí střelby.“.

 

Za dobu cca 10 let, kdy nám Svazarm nebyl schopen zajistit vhodné zbraně, se po našich cvičištích rozšířila monstra vydávající různou hladinu hluku. Vždy šlo výrobcům o to, aby se síla  výstřelu přiblížila naganům, které jsme měli, nebo armádní pistoli 7,62, kterou používají ozbrojené složky při výkupu psů. Jak se to komu podařilo, je otázka jiná. Nás musí zajímat především to, že s takovouto intenzitou hluku nelze zkoušet reakci psa na střelbu dva kroky od něj.

 

Psa přivykáme na střelbu poznenáhlu, ze vzdálenosti nejméně padesáti metrů, a to v takovém okamžiku, kdy je pes zaměstnán některou činností, která ho baví a při které si střelby příliš nevšímá. Takovou činností může být obrana, hravé aportování anebo jen dovádění s psovodem. Není správné nacvičovat střelbu jen u jednoho cviku, mohli bychom docílit toho, že se pes bude bát střelby a ještě ho odradíme od některé důležité disciplíny.

 

Na jedno bych rád upozornil. Psi nemají rádi střelbu ze vzduchovky. Snad je jim nepříjemný svistot letícího broku či co, ale faktem je, že zvláště v počátcích je lépe se této zbrani vyhnout.

 

Nácvik přivolání II.

 

V našem výcviku na pokračování jsme se dostali do stadia, kdy musíme začít některé cviky upřesňovat. Nemá cenu si namlouvat, že psi dělají všechny cviky rádi a ochotně. Našemu štěněti je již 8 měsíců a pomalu přechází ze psí školky do psí školy. To pro nás znamená, že jestliže jsme mu trpěli některé drobné nepřesnosti, které vyplynuly buď z naší nedůslednosti nebo ze štěněčí hravosti, musíme s takovým postupem pomalu končit a celou naší společnou práci zpřesnit.

 

Začneme u přivolání. Do této doby nám stačilo, že pes po přivolání zanechal dosavadní činnosti a ihned přiběhl. Nyní už budeme vyžadovat, aby se po přiběhnutí před psovoda posadil a díval se mu do očí. Toho lze dosáhnout několika způsoby.

 

Psovod drží v pravé ruce pamlsek, při přibíhání psa zvedá tuto ruku do úrovně svých očí a psovi velí „sedni“. Pes, chce-li z této krátké vzdálenosti na pamlsek vidět, musí před psovoda usednout a pak je pochválen a odměněn.

 

V další situaci, kdy pes přiběhne k psovodovi ze strany, ustoupí psovod o jeden či dva kroky dozadu a znovu velí „ke mně“. Pes popojde za psovodem, který mu pravou rukou podloží spodní čelist a levá

 

ruka mírně, po povelu „sedni“, zatlačí na záď. Lze ustupovat tak dlouho, dokud pes nesedí ve správné poloze před psovodem.

 

Dostane-li se psovod nesprávným postupem při výchově tak daleko, že mu pes nechce na povel přibíhat, přijde ke slovu dlouhá, asi dvacetimetrová šňůra. Pes má šňůru připnutu na stahovacím obojku a vláčí ji volně za sebou. Na povel „Argo, ke mně“ psovod šňůru uchopí a trhne směrem k sobě. Trhnutí musí být natolik intenzivní, aby psovi dostatečně připomnělo, že je třeba zanechat hraní a následovat psovoda. Psa nesmíme na šňůře přitahovat, šňůra mu musí jen připomenout, že jeho pohyb je omezen a že je pod kontrolou psovoda.

 

Mnozí psi si velmi rychle osvojí, že jakmile jsou na šňůře, tak musejí chodit jako hodinky, ale jen ji psovod odepne, už jsou nepolapitelní jako vítr. Pro psovody z toho plyne poučení, že šňůra nesmí být odepínána, ale jen poznenáhlu zkracována, až jí pes nosí na obojku třeba jen metr.

 

Dokud přivolání není precizní, nelze polevit. Neochota k přivolání vždy signalizuje, že pes nemá s psovodem vypracován správný kontakt. Pro psovoda je to povel k zařazení více vycházek s maximálně přitažlivou náplní pro psa. Někdy tyto vycházky zcela nahradí šňůru.

 

Jindy to může být nedostatek respektu. Pes se nesmí psovoda bát, to by byla neodpustitelná chyba, ale musí jej respektovat jako vůdce smečky. Psovod se nemusí obávat psa spravedlivě potrestat za neposlušnost.

 

Jestliže jsme u trestání, řekněme si k tomuto tolik diskutovanému tématu několik slov. Trest musí přijít vždy bezprostředně po provinění, musí být úměrný tomuto provinění, musí být úměrný stáří, pohlaví a konstituci psa. Vždy říkám, na rozdíl od Makarenka, že ani dítě se nedá vychovat bez pohlavku, a to má rozum.

 

Mějme však vždy na mysli, že trestem pro psa je i nepochválení. Lidé, kteří psy při výcviku bijí, nebo dokonce do psů kopou, jsou hulváti, kteří, nemajíce dostatek teoretických znalostí o výcviku, si svou bezmocnost vybíjejí na psu. Takoví lidé nemají právo říkat si psovodi a na naše cvičiště nepatří. Je to vždy vina celého kolektivu, když nečinně přihlíží takovému jednání. Mnohem menší chybou je psu trest prominout, než jej jednou potrestat nespravedlivě nebo neúměrně.

 

Ruku v ruce s upřesňováním přivolání budeme upřesňovat i přinášení předmětů. Nyní už nám nebude jedno, že pes odhozený předmět přinese k psovodovi třeba ze strany, nyní už budeme vyžadovat přinášení předmětů s předsednutím před psovoda a s chvilkovou výdrží po odhození.

 

Celý nácvik provádíme opět ze základního postoje. Psovod sedícího psa lehce přidržuje za obojek. Před odhozením aportu zavelí psovod psovi „zůstaň“, odhodí aport do vzdálenosti zhruba 10 kroků a teprve v okamžiku, kdy předmět dopadá na zem, psa s povelem „aport“ vypouští. Jakmile pes aport drží, přichází povel „ke mně“. Přibíhá-li pes do blízkosti psovoda, psovod s posunkem pravé ruky do výšky očí velí psovi „sedni“. Pak psu aport odebere a na další povel „k noze“ usedá pes k levé noze psovoda a přichází pochvala.

 

Při zdokonalování přinášení předmětů je na psovodovi, aby rozeznal na psu, kdy mu přílišné zpřesňování aportu vadí a kdy je třeba práci na okamžik uvolnit. To znamená udělat si několik aportů hravých bez vyžadování přesnosti.

 

Aportuje-li pes s chutí i při zpřesněné práci, budeme zařazovat k přinášení různé druhy předmětů. Koženou rukavicí počínaje, přes hadrového peška, činku, klíčenku, peněženku, třeba i sklenici od

 

limonády a konče například voňavým buřtíkem, který by pes měl přinést, aniž by jej po cestě k psovodovi „zneškodnil“.

 

Celý cvik je ukončen, když pes vydrží po odhození aportu čekat až na povel psovoda, pak ihned nejkratší cestou k psovodovi aport přinese, bez dalšího povelu usedne před psovoda a čeká na odebrání přinesené věci. Budeme-li mít odcvičeny tyto základní cviky poslušnosti, můžeme se podívat na překážky, které nás budou čekat při zkoušce ZVV 1. – viz. další kapitola.

 

Překážky

 

Žádný začínající psovod nemůže dát lépe svému okolí na vědomí, že o výcviku nic neví, než když začne        své         2-3         měsíční         štěně         nutit         do         překonávání         překážek. Každý zkušenější psovod je totiž seznámen s tím, že na překážky je dost času, dokud není psíkovi tak 10 měsíců. V té době dochází teprve k osifikaci (zkostnatění) chrupavek a kostra psa začíná nabývat na pevnosti.

 

Nesmyslným nucením mladých psů k překonávání překážek se nejspíše dopracujeme k prošlápnutým zápěstím, k proneseným hřbetům a mnohdy i k nebezpečné zlomenině. Ono i velmi nevinně vypadající převádění dvouměsíčního psíka přes kladinu může dopadnout velmi špatně při pádu takového drobečka z metrové výšky.

 

Proto před nácvikem překážek bedlivě sledujeme svého psa při vycházkách, jaké překážky už překonává sám a jakou technikou. Někteří psi kupříkladu padlé stromy rádi přeskakují, jiní je raději podlezou. Rovněž lávku přes potok některý pes bez zaváhání přeběhne a jiný raději potok přebrodí, než by na lávku stoupl. Podle odvahy a mentality svého psa musíme postupovat v nácviku. Psi odvážnější budou potřebovat k překonání jeden až dva pokusy bez pomoci psovoda. Psi váhavější už pomoc psovoda potřebují.

 

Psovod se psem upoutaným na vodítku přijde před kladinu a zastaví se asi metr před náběhovým prknem. Pes sedí u levé nohy psovoda. Na povel „vpřed“ se psovod se psem rozejde a snaží se o to, aby psa přesně navedl na náběhové prkno, které by mělo být asi 30 cm široké. Pes většinou předníma nohama vykročí jistě a až zadní nohy začínají dělat problémy. Někdy jde předníma nohama po kladině a zadníma vedle po zemi až kam stačí, a pak se snaží seskočit. Psovod nesmí se psem pospíchat, aby pes nepadal přílišnou rychlostí, ale na druhé straně nesmí před kladinou sám brzdit, aby psa nesrážel ve snaze jít kupředu. I zde platí latinské „festina lente“ (spěchej pomalu).

 

Nechce-li pes po kladině postupovat sám, vezme jej psovod pravou rukou za obojek, levou podkládá pod břicho psa, čímž mu dodává jistotu, a mírným tahem se snaží psa po kladině  posunovat. Zpočátku můžeme i nohy psa pomáhat stavět na kladinu v přesném sledu, jako by pes šel sám. Můžeme položit na kladinu i několik pamlsků, které potáhnou psa vpřed. Lze použít i oblíbeného aportu, který před psem posunujeme, a po překonání kladiny mu ho ihned za odměnu hodíme. Někdy pomůže také tzv. napodobovací metoda. Psa, který kladinu nechodí, zařadíme za dva, tři psy, kteří ji přejdou v řadě těsně před ním. Pes, stržen příkladem, překoná kladinu též.

 

Každopádně, začneme-li nacvičovat kladinu, musí ji pes alespoň jednou přejít. Nesmíme mu dovolit, aby si sám seskakoval, kdy se mu zlíbí.

 

Zpravidla je úspěch tohoto jednoduchého cviku spjat s kvalitou cvičebního náčiní. To se ovšem týká všech překážek na cvičišti. Psům ze cvičáků, kde se nářadí věnuje patřičná pozornost, nedělá překonávání překážek žádné problémy. Je to podobné jako s rukávy – kde se kouše do „rozdrbaných“ hadráků, tam nelze očekávat kvalitní zákusy na pevný rukáv.

 

Dělala-li by nám kladina přesto potíže, můžeme začít nácvik na širším prkně položeném na zemi. Později jednu stranu podložíme několika cihlami, a tak postupně zvyšujeme nárok, až do výše metrové kladiny.

 

Celý cvik je ukončen, když pes uvolněný z vodítka asi jeden metr před kladinou sedí u nohy psovoda, na povel „vpřed“ se rozejde a klidně a sebevědomě překážku překoná. Po zastavení psovoda opět usedne k jeho levé noze.

 

Nácvik metrové překážky provádíme vždy za pomoci aportu a delšího vodítka. Psovod se psem na vodítku asi 2-3 metry od překážky, která má upravenou výšku na cca 60 cm, odhodí oblíbený předmět přes překážku a zavelí psovi „vpřed, aport“. Současně se rozeběhne se psem a povolením vodítka mu umožní ladným skokem překážku překonat. Okamžitě po uchopení aportu psem jej psovod obrací a za pomoci povelu „zpět, hop“ překonávají překážku až na výchozí místo. Zde dochází k odebrání aportu a pochvale. Ihned po splnění může psovod psa odepnout z vodítka a hodit mu volný aport za odměnu.

 

Část výcvikové literatury doporučuje překonávat překážku současně se psem. Praktikuji to jen na přírodních překážkách, jako jsou padlé stromy, nízké zídky, apod. Na cvičišti nikdy. Předně nebývají překážky většinou tak široké, aby se psovod psovi nepletl, a pak se vzrůstající výškou překážky klesá i schopnost psovoda tuto bezpečně překonat.

 

První den provedeme 3-5 takto popsaných pokusů přes 60 cm překážku. Další výcvikový den se po odhození aportu sice se psem k překážce rozběhneme, ale po uvolnění vodítka necháme psa, aby překážku překonal sám. My už  ji  nebudeme se psem  obíhat, nýbrž  zůstaneme před  překážkou. Jakmile pes uchopí aport, velíme „zpět, hop“ a pravou rukou poklepeme na horní prkno překážky. Pak musíme rychle 2-3 kroky ustoupit, abychom nepřekáželi psovi při zpětném skoku. Po odebrání aportu následuje opět pochvala a krátká hra s aportem.

 

Dlouhé vodítko nám slouží k tomu, abychom mohli psa lépe navést na překážku, a pak také omezuje psovi pohyb, kdyby náhodou neměl chuť skočit s aportem zpět. Pozorujeme-li však na psu, že se sám ihned obrací a má z přinášení aportu radost, můžeme klidně vodítko odložit a vše cvičit jen za pomoci hladkého obojku.

 

Tímto způsobem můžeme pokračovat až k výšce 1 m. Doporučuji opět nespěchat a propracovat si dokonalé překonávání překážky i s předpisovým předsednutím a odevzdáním předmětu na nižší překážce. Budeme-li mít vše splněno k naší spokojenosti, teprve pak budeme překonávat celý metr.

 

Po zvládnutí popsaného aportu přes překážku si zkusíme toto: psa necháme před překážkou sedět v patřičné vzdálenosti a viditelně mu odneseme aport za překážku, kde jej položíme. Pak se vrátíme ke psovi a s povelem „vpřed, aport“ jej necháme překážku překonat. Tento postup si můžeme opět několikrát zopakovat, až jednoho dne odložení aportu za překážkou jen naznačíme, ale aport si ponecháme u sebe. Pes vyslaný za překážku jej bude chtít hledat, ale my mu předmět ukážeme a zavelíme „zpět, aport“. Pak opět pochvala a hra s aportem.

 

Domnívám se, že tento nácvik překonávání překážky je rychlejší a pro psa zábavnější, než nucení psa překonávat překážku bez jakékoli motivace. Psi tahaní přes překážky na vodítku tyto spíš přelézají než skáčou, a tak se vlastně hned od začátku připravují o body na soutěžích.

 

Ještě snadnější je nácvik skoku přes překážku v takové organizaci, kde mají překážku kyvnou nebo jen s otočným horním prknem. Pes hledající oporu totiž žádnou nenajde a vratká překážka ho tak nutí ke skoku.

 

Na ukončení tohoto tématu bych chtěl říci, že psi většinou skáčou rádi a s chutí. Přesto se však najdou tací, kteří se skokům přímo vyhýbají. To může být zapříčiněno zrazením psa na překážce ve formě trestu, zranění, apod. Také to ovšem může být způsobeno velkou hmotností psa. Jsme národ tlouštíků a i psy si přizpůsobujeme k obrazu svému – k jejich i naší škodě.

 

Stopování –lomy

 

Ve stopařské práci našeho cvičení na pokračování nastal čas, abychom si řekli několik slov o lomech. Tj. o místech, kde stopa kladeče náhle mění směr buď doleva, doprava anebo proti směru kladené stopy. V pejskařině se tak hovoří o lomech pravých nebo ostrých. V každém případě jsou tato místa častým kamenem úrazu celé práce na pachovkách. A řekněme si hned, že je to zapříčiněno jen a jen nedokonalou prací psovoda, vadným nácvikem a nedostatečnou znalostí vlastního psa.

 

Nejčastěji se to při tréninku, na závodech a na zkouškách projevuje tím, že si psovod nepamatuje naprosto přesně trasu stopy, kterou si sám našlapal. Není nic trapnějšího, než když všichni přihlížející vidí, že pes je na stopě, a psovod vlastního psa na vlastní stopě přesvědčuje o nesprávnosti jeho počínání. Stačí několikeré takovéto mylné sledování stopy a naučíme svého psa perfektně na stopách „švindlovat“. Naučme se svému psu na stopách věřit a spoléhat spíše na jeho nos než na náš nedokonalý odhad.

 

Doporučuji všem začínajícím psovodům, aby se naučili pokládat stopy s několika lomy a předměty tak, že po položení stopy se za určitý čas vydají na stopu sami bez psa a posbírají si předměty na stopu položené. Dokud si nebudou dokonale jisti, kudy přesně vede stopa, neměli by nácvik lomů se psem vůbec začínat. Orientovat se v terénu a pamatovat si přesně průběh i několika stop je otázkou praxe a tréninkové píle.

 

Jako každý nový prvek při výcviku našeho psa i nácvik lomů musí probíhat od jednoduchého ke složitějšímu. Začneme proto rovnou trasu stopy mírně zakřivovat, až se asi po měsíci práce dostaneme k pravým lomům. Při tomto tréninku je velmi důležitá citlivá práce psovoda se stopovací šňůrou. Už na rovných úsecích je důležité následovat psa, jen když postupuje po trase stopy.

 

Schází-li pes ze stopy a má-li tendenci postupovat jiným směrem, nebudeme se šňůrou psa strhávat a snažit se jej natáhnout na trasu stopy, nýbrž se okamžitě zastavíme, šňůru v ruce zabrzdíme a bedlivě sledujíce nos psa velíme povzbudivě „hledej stopu“. Pes vzhledem k tomu, že nemůže kupředu, začne pobíhat a ztracenou stopu hledat. Přibíhá-li směrem k nám, dobíráme okamžitě šňůru tak, aby byla stále mezi psovodem a psem  mírně napnutá. Nejlépe je naučit psa, aby po ztrátě stopy oběhl psovoda v kruhu, protože z tohoto musí být vždy východisko a pokračování. Teprve až pes na stopu narazí a vydá se ve správném směru, šňůru mu povolíme a chválíme ho „stopa, tak je hodný“.

 

Povšimněme si toho rozdílu. Dokud pes stopu nemá, povzbuzuje jej psovod slovy „hledej stopu“ a za psem nepostupuje, jakmile je však pes na stopě, chválí psovod „stopa, hodný“ a psa následuje. Z dychtivosti psovodova hlasu musí pes vycítit, že je třeba hledat, a naopak z klidu a spokojenosti povelu „stopa, hodný“ musí vědět, že toto je postup, se kterým je psovod spokojen.

 

Mnoho z nás dělá tu chybu, že používá hned zpočátku stopovací šňůry k přímému ovlivňování psa, k tzv. kočírování. Pes nesmí z psovodova chování zjistit, že se blíží k předmětu nebo k lomu. To je základní chyba, při které se pes naučí spoléhat na pomoc psovoda. Přejde-li pak takový zdánlivě pachově nadaný pes na cizí stopy, o nichž psovod neví, kudy vedou a kde jsou položeny předměty, musí zákonitě zklamat. Nesmíme proto psa před předmětem anebo před lomem šňůrou brzdit, ale postupovat stejným tempem, jako bychom o přítomnosti těchto nevěděli.

 

Co dělat, bude-li nám pes předměty přecházet, si povíme později, nyní se věnujme lomům. Na vlastních stopách musí psovod na psu přesně poznat (vypozorovat), jak dlouho mu trvá, než začne avizovat ztrátu stopy. U některého psa je to metr, u jiného třeba půl šňůry. Víme potom přesně, že jsme-li na cizí stopě a pes nám na rovném úseku začne „ukazovat lom“, je tento lom buď krok od tohoto místa, anebo půl šňůry, zrovna jako na té vlastní stopě. Je samozřejmé, že tuto vzdálenost ovlivňují ještě jiné okolnosti, jako je vítr, terén, stáří stopy, apod., ale i k tomu se dostaneme později.

 

Jak však postupovat, jestliže nám pes neoznačuje lomy vůbec anebo velmi pozdě? To znamená, že je přecházíme více, jak na délku jedné stopovací šňůry. Pomineme tu skutečnost, že by při správném postupu výcviku k takové situaci ani nemělo dojít, protože pes je na pozvolné měnění směru stopy postupně přivykán, a řekneme si, jak se obecně postupuje.

 

Ponejvíce se přecházení lomů eliminuje bržděním psa před místem, kde se stopa lomí, nebo prošlapáváním lomů, tj. několikerým zpětným projitím tohoto místa. Také je ke zdůraznění lomů používáno potravy. Ani jednoho z těchto postupů však nepoužívám pro nesnadnost odstraňování nežádoucích spojitostí.

 

Zjistím-li, že pes neoznačuje lomy, vrátím se v tréninku k okamžitým stopám na snadném terénu v příznivých tréninkových hodinách, tj. brzy ráno nebo navečer. Jestliže toto psovi nepomůže a svou práci nezpřesní, našlapu si několik stop, kterým já říkám stopy kondiční. Jsou to stopy ve snadném terénu, ale bez pevného tvaru. Jdu zkrátka, kudy mne napadne. Jsou velmi náročné na zapamatování, ale zato nedovolí psovi jít ani chvilku setrvačností, tak jako na rovných úsecích, kde stačí, aby si pes čuchl každých pět metrů a ujistil se, že je ještě na stopě. Jsou to stopy, které nutí psa pracovat s absolutním soustředěním po celou délku stopy.

 

Je samozřejmé, že i odměna na konci stopy musí být ekvivalentní vynaložené námaze psa. I přes zvyšující se nároky musí zůstat pro psa odměna na konci stopy stále přitažlivá a vábivá. Pro aportéra je to hra s oblíbeným nalezeným předmětem, pro psa, který visí na psovodově pochvale, pochvala taková, aby se na ni vždy opět těšil, a pro psa, který je více agresivní, třeba i kousnutí za odměnu. Ani potravu nebo pamlsek na ukončení stopy nevylučuji.

 

Jsme už v tréninku tak daleko, že je načase, abychom si pověděli několik slov o označování předmětů na stopách. Zkušební řád nám říká, že pes by měl nalezené předměty označit vždy stejným, rozhodčímu nahlášeným, způsobem. Je popisováno mnoho variant označování nalezených předmětů. Nebudu je vypisovat, ani hodnotit jejich přednosti a nedostatky. Napíši jen, že sám používám jediného způsobu, který se mi zdá nejpřesvědčivější, a to je zalehávání nalezených předmětů. Od psa vyžaduji, aby mi předmět po mém přiběhnutí podal.

 

Stává se tedy, že pes u předmětu zalehne a hned jej vezme do mordy. Přesto vždy hlásím rozhodčímu, že pes nalezené předměty zalehává. To, že mi je podává, je, při vší úctě k rozhodčímu, jen mojí věcí a rozumný rozhodčí to pochopí. Jen nerozumní, a těch je velmi málo, na tomto detailu bazírují.

 

Tato podávání předmětů dělám z jednoho prostého důvodu. Stává se, že stopa vede terénem, jako je třeba vojtěška či vyšší osení, a předmět je malý a zapadlý v porostu. Pes jej označí, ale psovod by takový předmět nemusel najít a přišel by tak zbytečně o body v soutěži. Zrovna tak, když se jedná o psa pachově kvalitně rozpracovaného, může dojít k tomu, že pes blížící se k předmětu zachytí zesílení pachu a okamžitě zalehává třeba tři metry před předmětem. I zde je pak potřebné, aby předmět dohledal a podal. Posledním pochopitelným důvodem je pak práce v noci.

 

Naučit psa označovat předměty zaleháváním je věc poměrně snadná a pes ji pochopí za několik málo opakování. Dojde-li pes k předmětu, zavelí psovod povel „lehni“. Tento povel už pes zná z poslušnosti a nebude mu činit žádné potíže. Povelu používáme tak dlouho, než si pes začne zalehávat u předmětů sám.

 

V tomto místě bych chtěl připomenout, že celé toto cvičení na pokračování popisuji s plemenem německého ovčáka. Existují plemena, která si nerada lehají, zvláště do vyšších a mokrých terénů. Jako příklad uvedu boxery a knírače, zvláště malé. Je proto s tímto specifikem třeba počítat a zaměřit se na označování jiné. Musí však být stejně spolehlivé a přesvědčivé jako popisované zalehávání.

 

Jsme-li už u předmětů, řekněme si, že je velmi důležité neustále psu předměty na stopě měnit. Výjimku tvoří pouze začátky, kdy dáváme psovi na konec stopy známou a milou aportovací věc. Jinak předměty jednou na stopu položené se již nikdy neopakují. Předměty mají mít takovou barvu a velikost, aby nepřitahovaly psa již na dálku a neučily ho označovat zrakem. Za předměty by nám mělo sloužit vše, co může mít psovod při sobě. Hadříky počínaje přes peněženku, klíčenku, propisovací tužku, lístek od vlaku a třeba desetníkem konče. Pes se naučí označovat vše a přechody na kov či umělou hmotu mu nebudou nikdy činit potíže.

 

Jde-li nám označování lomů a předmětů dobře, můžeme v této fázi výcviku dělat se psem postupně stopy až do stáří šesti hodin. Nebojte se toho času, sami se přesvědčíte, že pes je schopen vypracovat i stopy mnohem starší. Jen je třeba udržovat v tréninku určitý systém práce. Nelze psa zatěžovat neustále starými a nesnadnými stopami. Je nutné udělat vždy několik „chuťovek“, tj. stop časově i metrážně krátkých na snadných terénech, abychom měli příležitost psa za práci maximálně pochválit, a pak zařadíme jednu stopu starší a obtížnější. Učíme se tak postupně připravovat si psa na soutěže. Vzhledem k tomu, že připravujeme psa všestranného a ne pachového specialistu, postačí, budeme-li dělat týdně 3-4 stopy.

 

Odložení psa II.

 

Ve cvicích poslušnosti nás dále čeká nácvik odkládání psa do všech třech základních poloh za pochodu. Náš pes už zná význam povelů „sedni“, „lehni“, „vstaň“ a „zůstaň“, budeme tedy budovat již na solidním základě. Pro nové cviky využijeme tří z těchto čtyř už psu známých povelů. Pouze povel „vstaň“ nahradíme povelem novým.

 

Pro odložení psa vestoje za pochodu zkušební řád uvádí povel „stůj“. Používání tohoto povelu se mi příliš neosvědčilo, neboť úvodní sykavka ve slově stůj je podobná, a pro psa svádivá, s povelem „sedni“. Stává se tak, že pes si povely plete a dochází k záměně cviku, což samozřejmě vede k znehodnocení této disciplíny. Je na nás, abychom na psu vypozorovali, kdy se mu povely zaměňují, a vhodně je nahradili povelem jiným. Obvykle používám pro odložení psa vestoje povel „zůstaň“. U několika psů jsem také s úspěchem používal povel „tuj“, tedy „stůj“ bez úvodní sykavky.

 

Postup nácviku jednotlivých poloh je následovný. Nejprve odložení za pochodu vleže. Psovod se psem na vodítku ze základního postoje vykročí přímým směrem. Asi po dvaceti metrech zavelí psovod za pochodu „lehni“ za současného mávnutí levé ruky před očima psa zepředu vzad. Bezprostředně po podmíněném podnětu přijde podnět nepodmíněný ve formě zatlačení levé ruky na kohoutek psa a jeho usměrnění do polohy vleže. Psovod pustí vodítko a pokračuje v chůzi přímým směrem. Pomocným povelem pro odložení může být povel „zůstaň“. Jakmile psovod  ujde asi pět kroků, okamžitě se obrací, za stálého pochodu psa obejde a přiřadí se k jeho pravému boku. Následuje povel „sedni“ a přichází pochvala. Tento postup zopakujeme v jednom nácviku 5-10 krát, podle kvality provedení. Vždy při dalším pokusu se snažíme postupně prodlužovat vzdálenost od psa až do 20 metrů.

 

Další výcvikový den naučíme psa odložení za pochodu vestoje. Vykročíme ze základního postoje a po několika krocích zavelíme „zůstaň“. Levá ruka se prudce nastaví dlaní psovi před čenich. Na neznatelnou chvilku se můžeme i zastavit, jen co pes zůstane stát. Pustíme vodítko a pokračujeme několik kroků, pak otočka a zpět ke psovi. Jakmile se vedle psa přiřadíme, chválíme jej za pochodu a pokračujeme v chůzi. V počátcích nebudeme u psa zastavovat, aby se po našem příchodu nenaučil okamžitě usednout u nohy psovoda.

 

Na ukončení nácviku si zkusíme jedno odložení vleže a pak hned několik vestoje. Stane-li se, že pes po odchodu psovoda změní polohu, která mu byla určena, vrátí se psovod ke psovi a bez pochvaly pokračuje dál. Je dobré si k nácviku odkládání v různých polohách přizvat kolegu, který nám posunkem hlavy dá najevo, zda pes zaujal správnou polohu, či nikoliv. Psovod se nenaučí za psem otáčet a přesto se může okamžitě ke psovi vrátit, když zjistí, že pes určenou polohu nesplnil.

 

Důležité je především soustředit se na to, aby pes zavelenou polohu zaujal okamžitě, aby neváhal a nepopocházel za psovodem. Pro psa nejsou tyto prvky poslušnosti nikterak snadné, protože zvyk mu velí neustále následovat psovoda a teď si psovod klidně odchází bez něj. Praxe ukazuje, že nejsnadněji se pes naučí odkládání vleže, pak vestoje a nejhůře vsedě. Budeme-li nacvičovat odkládání za pochodu vsedě, budeme v této době i odložení dlouhodobé vyžadovat od psa vsedě. To, že psi zaujímají polohu vleže nejraději, vyplývá z toho, že i psovodi tuto polohu vyžadují nejčastěji. Psovod si něco zapomene a vrací se pro věc a povelem psovi: „lehni, zůstaň“, jde se bavit s kamarády: „lehni, zůstaň“, dívá se, jak druhý kolega trénuje, a psovi opět: „lehni, zůstaň“. Proto mívají psi zafixováno, že při jakémkoli krátkodobém i dlouhodobém odložení zaujímají tuto polohu skoro automaticky. Málokdy je vidět, že by psovod nechal psa chvíli čekat vestoje anebo vsedě. Na to pozor, i zde může být základ neúspěchu v odkládání za pochodu.

 

Vědomi si toho, že odložení vsedě za pochodu je obtížný cvik, věnujeme mu patřičnou pozornost. Při nácviku si nejdříve uděláme několik běžných zastavení za pochodu s povelem „sedni“. Asi po čtyřech takovýchto zastaveních zavelíme psovi za pochodu „Argo, sedni“, pustíme vodítko a pochodujeme dál. Po několika krocích se otočíme a obejitím se přiřadíme ke psu. Za správné provedení následuje pochvala. Při neprovedení žádané polohy vše zopakujeme s tím, že si nejprve psa řádně usměrníme do polohy vsedě a pak teprve odcházíme. Posazení psa musí být rychlé, aby se psovod zastavil jen na neznatelnou chvilku, která i tak musí zakrátko zcela zmizet.

 

V příštích nácvicích zkoušíme odkládat ve všech psu známých polohách, takže každou prostřídáme několikrát, a vždy v různých záměnách poloh. Posléze můžeme odkládat psa i za poklusu či pomalé chůze. Někdy pozorujeme, že pes se při zaujímání poloh přikrčuje (má obavu, zda zaujal správnou polohu). Toto chování záhy vymizí, zvláště budeme-li používat vhodně a na správném místě pochvalu.

 

Mnoho psovodů se dopouští té chyby, že pes do posledního okamžiku neví, zda bude pochválen nebo potrestán. Spokojenost psovoda musí pes poznat na dálku a nemusí slyšet zrovna ústní pochvalu. O nesprávném postupu při nácviku jsem se mnohokrát přesvědčil jako rozhodčí jednoduchým ověřením. Při cviku odložení za pochodu jsem nechal psovoda po ujití 20 metrů zastavit a po otočení čelem ke psu jsem zavelel „poklusem v klus“. Psi při spatření, že k nim psovod namísto pochodu běží, většinou okamžitě zalehli, byli i tací, kteří se dali na útěk. Metodika nácviku byla okamžitě jasná.

 

Dalším cvikem, kterému se budeme věnovat, je ovladatelnost psa bez vodítka. Cílem tohoto cviku je, aby pes, aniž by byl připoután, následoval ochotně psovoda při chůzi, klusu a obratech za pochodu i na místě. K nácviku přistupujeme až tehdy, když vidíme při ovladatelnosti na vodítku, že toto pes již téměř nepotřebuje, tzn. že vodítko je po celou dobu ovladatelnosti mezi psem a psovodem mírně prověšeno a že jej psovod nepoužívá k usměrňování činnosti psa. V tomto okamžiku může psovod za

 

pochodu uvolnit psa z vodítka a klidně pokračovat v ovladatelnosti, aniž by pes zpozoroval, že je navolno.

 

Ovladatelnost bez vodítka neděláme příliš často, neboť psovod nemá možnost přímého opravení chyb, kterých se pes dopouští. Při vícerém neopravování chyb se pes naučí ovladatelnost u nohy odbývat a chodí si u nohy psovoda, jak se mu zachce.

 

Psovodi často nevěnují ovladatelnosti (která je však základem poslušnosti) příliš velkou pozornost. Vědí dobře, že při základních zkouškách psa na vodítku nějak odvodí a vrcholové zkoušky tento cvik nevyžadují (což je závažná chyba našeho ZŘ). Tento nedostatek se pak musí zákonitě projevit při přechodu na zkoušky podle IPO.

 

Někdy se ovšem stává, že pes chodí na vodítku velmi slušně, ale jen slyší cvaknout karabinu, je to pro něj skoro signál pro volno. I zde je lehká pomoc (jak by řekl děd Vševěd), na takového psa si prostě vezmeme vodítka dvě. Cvakne-li pak karabina při uvolňování psa z prvního vodítka a tento chce vyrazit ke hře, ihned mu pomocí druhého vodítka vysvětlíme, kde je místo pro slušného psa. Jednoduchá finta, ale naprosto účinná. Pes tak vlastně nikdy neví, kdy je na vodítku a kdy ne.

 

Už slyším ty hlasy, které říkají: „Tomu se to píše a povídá, ale kdyby viděl našeho psa, s tím by moc nepořídil a bez vodítka už vůbec ne.“. Všem těmto psovodům, utrápeným neposlušností svého psa, bych chtěl říci toto: žádný pes není zrovna moc nadšený z  toho, že musí  dělat poslušnost, ale nejčastěji je hlavní chyba u nás psovodů. Neboť pes, který má málo vycházek, kdy může běhat absolutně volně, tj. bez vodítka, stahováku a samozřejmě i bez košíku, a to je každý pes, který má méně jak tři hodiny volnosti denně, nikdy nebude dělat poslušnost ochotně. Nebude, protože mu chybí především přátelský vztah k psovodovi, který nikde jinde než na společných vycházkách a při společných hrách nenajde. Výcvik v poslušnosti musí trvat denně jen velmi krátce (zde je deset minut dlouhá doba) a vždy musí pro psa končit radostně, i kdyby dost kazil. Jen tak bude k dalšímu cvičení přistupovat s radostí a stejným elánem, jako třeba k obraně.

 

Vysoká kladina ( žebřík )

 

Obrníme se nyní trochu trpělivostí a přistoupíme k nácviku vysoké kladiny, v pejskařském slangu zvané prostě žebřík. Než však přistoupíme k samotnému žebříku, vyhlédneme si v okolí všechna možná i nemožná schodiště a schody a budeme se psem tyto chodit nahoru i dolů, pěkně pomalu a na vodítku. Až nám to půjde dobře, upravíme si na cvičáku výšku žebříku tak, abychom na psa pohodlně dosáhli, a můžeme začít.

 

Psovod se psem na vodíku a na hladkém obojku se zastaví asi jeden krok před žebříkem. Na povel „vpřed“ se psovod se psem rozejde a snaží se, aby pes předníma nohama došel co nejvýše na žebřiny. Zadní nohy většinou začnou tápat anebo se propadávat. Pravá ruka psovoda drží psa těsně u obojku a levá ruka staví nohy na žebřiny. Bude-li pes stát všemi čtyřmi na žebřinách, necháme jej chvíli uklidnit a pak za povelu „vpřed“ a za mírného tahu pravou rukou se snažíme o to, aby pes sám některou přední nohou nakročil na další žebřinu. Nemá-li se k tomu, opět pomáháme rukama stavět nohy psa.

 

Se vzrůstající výškou bude vzrůstat i nervozita psa. Uklidňujeme ho především hlasem, protože ruce hlídají nohy psa a psovod se musí zcela soustředit na to, aby pes neseskočil. Tímto způsobem postupujeme až ke spojovacímu prknu. Stále dbáme na to, aby nohy psa byly kladeny přesně tak, jak pes přirozeně chodí.

 

I po prknu necháme psa postupovat klidně a nepospícháme. Prkno už pes zná z kladiny a měl by se na něm uklidnit. Stejně pomalu sestupujeme po jednotlivých příčkách dolů. Zvláště v závěrečné fázi postupu hlídáme psa, aby se nenaučil seskakovat.

 

Po překonání žebříku následuje pochvala, volno a případně hra s aportem. Tento postup zopakujeme zpočátku asi 3x, podle toho jak cvik psovi jde. Při každém dalším pokusu se snažíme postup malinko zrychlit. Zrychlování však nesmí být na úkor přesnosti. Dbáme na to, aby pes nechodil po postranicích a aby se nesnažil po stupních skákat. Při tomto nácviku může též pomoci kolega, kterého pes zná, a zatímco psovod pobízí u hlavy psa k postupu dopředu, pomocník staví nohy psa na stupínky.

 

Některým psům nedělá žebřík problémy, zpravidla čím menší plemeno tím lépe žebřík chodí. Jiní psi stráví na žebříku hodiny práce, než je cvik perfektní. V pozdějších fázích nácviku přestáváme psu dávat oporu a záměrně jej necháme, aby si některé svízelné situace vyřešil sám. Psi zvyklí na stálou pomoc psovoda zůstávají při propadnutí nohy bezradní a čekají na pomoc. Naopak psi dobře vedení a naučení se dotáhnou a žebřík dokončí sami, bez cizí pomoci.

 

Jestliže si je pes na nízkém žebříku jistý, zvyšujeme postupně nářadí až do předepsané výšky dvou metrů a sklonu náběhových žebříků 45 stupňů. Dopilovat si můžeme tuto překážku na normálním žebříku, který přistavíme k nějaké plošině, na které se pes může pohodlně otočit, aby mohl zpět dolů. Sklon i výška žebříku musejí být rozumné, vzhledem k možnému pádu a zranění. Lépe se psu vystupuje nahoru, než sestupuje. Ostatně, zkuste si slézt žebřík z půdy sami „čumáčkem napřed“ a uvidíte. Hlavně dejte pozor, abyste neskončili „u Krtků“ v předsíni.

 

Jednou z disciplín, které ve zkušebním řádu pro všestranné psy chybějí, a je to jistě škoda, je vyhledávání lehkých předmětů odhozených v terénu. V kynologickém slangu je nazývána revír-aport. Tento cvik je ve všestranném výcviku psa zcela neprávem opomíjen. Jeho nácvik, a především dokonalé zvládnutí, přispívá ke zdokonalení aportování, zpestřuje možnosti tréninku v pachových pracích a učí psa systematickému postupu terénem, čímž přispívá k jednoduššímu zvládnutí průzkumu terénu při obraně. Dnes se můžeme s tímto cvikem setkat jen při zkouškách ZMP a ZLP. Vzhledem k výše zmíněným výhodám, zařadíme tento cvik do svého tréninku i my.

 

Připravíme si do kapes 2-3 oblíbené aportovací předměty, vyhlédneme si prostor, nejlépe travnatý, o rozměrech zhruba 30×60 metrů, vezmeme psa k noze a můžeme začít. Vyjdeme středem tohoto prostoru a po ujití cca 5 kroků přidržíme psa za obojek, vyjmeme z kapsy první předmět, upoutáme na něj pozornost psa, a pak jej odhodíme směrem doprava od osy postupu. Těsně před tím, než předmět dopadne na zem, vysíláme pro předmět psa s povelem „revír, aport“ a  pravou rukou ukážeme do směru odhození. Jestliže pes aport přímo vidí a ihned jej uchopí, chválíme ho „to je hodný, přines“. V tomto případě nevyžadujeme od psa přesné předsedání a odevzdání jako u klasického aportu, ale ponecháme celému postupu jakousi živelnost a radostnost. Po odebrání aportu postupujeme obdobně dál, jen s tím rozdílem, že po několika krocích odhazujeme jiný předmět na opačnou stranu.

 

Takovýto postup práce můžeme zpočátku nácviku zopakovat i 2x denně. Intervaly vypouštění psa od nohy postupně prodlužujeme tak, aby pes dopadlý předmět musel chvíli hledat, jak pomocí zraku, tak za pomoci čichu. Přitom ho můžeme povzbuzovat povelem „hledej aport, hodný“.

 

Asi po dvaceti takovýchto lekcích, což je zhruba týden až deset dní práce, podle času, který tomuto cviku věnujeme, přistoupíme k další fázi. Psa uvážeme na začátku vyhlédnutého prostoru tak, aby na nás po celou dobu postupu viděl. Vezmeme připravené předměty, odstoupíme několik metrů od psa a předměty mu nápadně ukazujeme (nadhazujeme míček, botu, rukavici v ruce). V této chvíli by měl pes netrpělivě štěkat a naznačovat snahu nás následovat. Pak první předmět odhodíme asi 15 metrů

 

od středové osy postupu, popojdeme asi 20 metrů kupředu a odhodíme druhý předmět na opačnou stranu. Stejně postupujeme i u předmětu třetího. Vždy po několika metrech měníme směr odhozu. Potom uděláme čelem vzad a pospícháme ke psovi. Psa odvážeme a za obojek jej přivedeme ke zvolené ose postupu asi na úroveň prvního odhozeného předmětu. Levou rukou držíme psa za obojek a pravou ukazujeme do směru odhození předmětu. Pak psa vypustíme, přičemž můžeme krátce vyběhnout směrem k předmětu s povelem „revír, aport“.

 

Vybíhá-li pes do ukázaného směru, zůstává psovod stát, anebo tak, aby to pes nezpozoroval, couvá až na středovou osu postupu, aby byla vzdálenost mezi psovodem a hledajícím psem co největší. Jestliže pes předmět najde, musí být okamžitě z psovodova pochválení znát, jakou má psovod z úspěšného nálezu radost. Po přinesení psovod předmět psu odebere, krátce psa poplácá, předmět uschová ihned do kapsy a už psa orientuje na směr druhého odhozeného předmětu. Pes se zpočátku snaží spíš objevit uschovaný předmět, ale psovod musí svým chováním usměrnit psa k soustředěnému hledání dalšího předmětu. Děje se tak tím, že psovod vybíhá krátce do směru druhého odhozeného předmětu a opakuje psovi povel „revír, aport, hledej“. A opět se snaží psovod udržovat co největší vzdálenost mezi sebou a psem. Jednak proto, aby se pes naučil pracovat samostatně, a pak také proto, aby psa nerušil svým pachem. Najde-li pes takto všechny odhozené předměty, může mu psovod na zpáteční cestě házet za odměnu ten nejoblíbenější.

 

Psovod i při tomto cviku musí psa bedlivě sledovat, zda jej hledání baví a dělá-li tuto práci rád. Bylo-li by tomu opačně, pak stačí zpočátku vyhledání jednoho či dvou předmětů a celou práci ukončíme. Je též jedno, najde-li pes nejdříve druhý předmět, pak třeba první, a naposledy třetí. Zpočátku to budeme tolerovat, důležitý je především zájem, ochota a rychlý pohyb psa terénem při vyhledávání předmětů.

 

Je velmi důležité sledovat pozorně činnost psa, abychom poznali, jak dokonale se naučí pracovat s větrem a z jaké vzdálenosti je schopen „chytit předmět do nosu“. Také zbytečně psu do práce nemluvíme a povzbuzujeme jej jen v tom případě, že jeho zájem o hledání ochabuje.

 

Budeme-li s prací psa spokojeni, můžeme přistoupit k další fázi nácviku, a tou je rozmístění předmětů do terénu bez přítomnosti psa. Později můžeme zvolit i členitější terén a dále můžeme cvik zdokonalovat vyhledáváním cizích předmětů, rozházených jinou osobou. Lze též po rozmístění několika lehkých předmětů umístit do terénu předmět těžký, jakým je třeba kufr nebo kolo, apod. Pes tyto předměty samozřejmě neunese, a tak jej můžeme naučit takovéto předměty označovat vyštěkáním.

 

Sami vidíte, jak je tento cvik rozmanitý a co vše se s ním dá trénovat. Každopádně zde v jednom cviku skloubíme a posilujeme cviky potřebné jak na stopách, tak v poslušnosti a v neposlední řadě i v obraně.

 

Stopovací vodítko

 

Při provádění pachových prací neboli stop je jak ve výcvikové literatuře, tak v praxi věnována malá pozornost práci či manipulaci se stopovací šňůrou. I my v našem cvičení na pokračování jsme se touto technikou příliš nezabývali. Zdálo by se na první pohled, že není žádný problém psa, který stopuje, připnout na šňůru a celou stopu s ním pohodlně projít. Opak je ovšem pravdou.

 

Práce se stopovacím vodítkem může ovlivnit jak kladně, tak i záporně snažení psa na stopě. Vedení psa na šňůře a kvalitní ovládání této, se nesmí zaměňovat s tzv. „kočírováním“ psa při pachové práci. Je ku podivu, kolik psovodů selhává na soutěžních stopách, právě vlivem neznalosti vedení psa na

 

stopě. Zkusme proto společně nahlédnout do vyšší školy stopování a zkvalitnit svou práci se psem na pachovkách.

 

Nejdříve si řekněme pár slov o stopovacích  šňůrách  jako takových.  Zkušební řád  nám praví, že stopovací šňůra má být dlouhá minimálně 10 metrů. Nehovoří se zde ani o maximální délce, ani o materiálu, ze kterého má být šňůra zhotovena. Obchod nabízí kožené, tzv. barvářské, řemeny buď ploché anebo kulaté v délce od 8 do 12 metrů a v cenách kolem jednoho sta korun. Část z nich tedy nevyhovuje již svou délkou, všechny pak použitým materiálem. Stačí vlhký terén na stopě a druhý den je kožená šňůra jako podrážka. Ani časté promašťování příliš nepomáhá. Další nevýhodou je velká hmotnost, zvláště u vlhké šňůry. Proto je kožené šňůry při pachovkách vidět jen málo. V dnešní době se stopuje ponejvíce na různých umělých hmotách, plochých hadrových šňůrách a na silonech. Psovody k takovým materiálům vede především nízká hmotnost šňůry, lehká údržba (omyvatelnost) a pevnost.

 

Já sám používám v začátcích u mladého psa obyčejnou hadrovou šňůru na prádlo, kterou ukončím klešťovou karabinkou. Pořizovací cena je 8 Kčs a délka 15 metrů. Později, až se pes vychodí a přestává na stopě tahat, přecházím na slabší prádelní šňůru stejné délky, v ceně asi 5 Kčs. Obě jsou k dostání v každé drogerii. Používání silonových a umělých materiálů vede při dravém postupu mladých psů k nepříjemným popáleninám dlaní při prokluzování šňůry.

 

Každá stopovací šňůra by měla být hladká, bez smyček a různých oček na konci. Konec šňůry by měl signalizovat jen malý uzlík, aby nedocházelo k zachycování šňůry v terénu a tím k brzdění psa v postupu.

 

To bylo několik slov k materiálům a nyní k samotné technice. Stopovací šňůru si rozbalíme již před hlášením rozhodčímu a také dříve, než připneme psovi stopovací postroj. (Stejný postup je samozřejmě i u tréninkových stop.) Vyhneme se tím nepříjemné nervozitě, která vzniká tehdy, když pes s nasazeným postrojem se dychtivě vrhá k nášlapu a psovod jej nemůže pustit ani udržet, protože se mu při rozbalování šňůry jako naschvál udělal uzel. Pak se stává, že psovod nervově nevydrží a vyrazí se psem na poloviční šňůře s nepěkným „šmodrchancem“ uprostřed, který se snaží po cestě za pochodu rozmotat. Přestane přitom sledovat psa a neúspěch je tu dříve, než vůbec stopu pořádně začal.

 

Psa přivádíme do prostoru nášlapu v klidu a na připravené šňůře. Do samotného nášlapu pouštíme psa asi ze dvou metrů a se slovy „hledej, stopa“ mu dopřejeme dostatek času na patřičnou sumaci pachu. Projeví-li pes snahu vyrazit kupředu, povolíme mu šňůru asi na pět metrů a zde šňůru mírně přibrzdíme. Dá-li nám pes zesíleným tahem najevo, že je na stopě, můžeme šňůru povolit a psa následovat. Vyrazil-li však pes do jiného směru, má možnost se vrátit a nášlap znovu ověřit. Ověřovat nášlap a směr stopy dovolíme psu maximálně na půl šňůry, zbytek si musíme ponechat na ověření správnosti postupu.

 

Je důležité takto postupovat už při vlastních stopách, i když víme, kudy stopa přesně vede. Musíme si navyknout nechat iniciativu postupu především psovi, aby se naučil sám najít správný směr stopy. Mnoho z nás dělá základní chybu v tom, že ve snaze ukázat přihlížejícím psovodům anebo rozhodčímu, že pes stopu okamžitě našel, vyrazí ihned za psem a pes se pak srovnává do stopy celý první úsek. Psovod psa před sebou doslova tlačí a sám ho tak vlastně vede po stopě. Samozřejmě že takováto práce je zcela špatná a první cizí stopy nás přesvědčí, jak laciný to byl efekt.

 

Postupuje-li však pes sám ve směru stopy, následuje jej psovod v předepsané vzdálenosti a dbá na to, aby stopovací šňůra byla mezi psovodem a psem v neustálém mírném tahu. Poklesne-li tento tah, je to znamení pro psovoda, že pes stopu ověřuje (narazil na stopu jinou, např. na stopu zvěře), nebo ji

 

ztratil anebo signalizuje lom. V každém takovém případě, kdy pes nesleduje směr stopy, přidrží psovod pevně šňůru, přičemž se může až zastavit, a hlasem povzbuzuje psa ke sledování stopy. Vrací- li se pes při ověřování směrem k němu, okamžitě šňůru dobírá, aby se nesmýkala po zemi, kde se do ní může pes lehce zamotat. Až když pes opět vyrazí správným směrem, což si můžeme ověřit krátkým přibrzděním šňůry v ruce, budeme ho následovat.

 

V tréninkových stopách se snažíme, aby si pes vždy pokračování stopy našel sám. Pomáháme jen v krajním případě, a to mladým a nezkušeným psům. Část výcvikové literatury doporučuje postup psovoda za psem mimo trasu stopy, až několik metrů vlevo nebo vpravo. Odůvodňuje tento postup lepší kontrolou hlavy psa a tím, že psovod nešlape po sledované stopě a pes se tak po ztrátě stopy vždy může vrátit a stopu znovu ověřit. Nemohu se s tímto názorem ztotožnit, protože praxe při stopování mi ukázala, že je lépe jít přímo za psem, už jenom kvůli udržení směru.

 

Většina soutěžních stop se totiž šlape na nějaký bod v krajině, ať už je to strom, tovární komín nebo trs trávy. I kladeč se musí podle něčeho orientovat. Postupuji-li tedy za psem, mohu si zkusmo ověřit, zda jde pes rovně na úseku, promítnu-li si přímku od nášlapu přes psa na zmíněný bod v terénu. Je to samozřejmě vždy jen hypotéza a pozor na přemýšlení za psa, ale mnohokrát jsem se nezmýlil.

 

Další nebezpečí při sledování psa mimo trasu stopy je, že si mohu porušit některý úsek stopy, která pokračuje v ostrém lomu. Sledovat čenich psa se mi zdá zbytečné, neboť i zezadu spolehlivě poznám na svém psovi, zda je na stopě anebo mimo.

 

Práci se šňůrou na lomech jsme si popsali už v předchozích cvičeních. Zbývá nám pouze zopakovat, že šňůrou můžeme psa jen přibrzďovat v rychlém postupu, a ne psa pomocí šňůry stahovat zpět na trasu stopy. Musíme se vyvarovat trhání šňůrou a nevyjadřovat tak svůj nesouhlas se špatným postupem psa. Psi „vydrbávaní“ na šňůrách bývají obvykle citliví na sebemenší zachycení šňůry o nerovnost terénu a zbytečně se pak vracejí a bázlivě stopu ověřují.

 

Zmíním se ještě o několika nešvarech, které se objevují při práci psovodů na stopách. Netýkají se ani tak ovlivňování psa šňůrou, jako slovem. Mnoho psovodů má psy naučené na „kočírování“ hlasem. Pes pracuje, jen když za sebou slyší chválení a povídání psovoda. Dr. Eis ve svých Pachových pracích s tímto postupem souhlasí a doporučuje psovodům, aby na své psy mluvili a tím je povzbuzovali při práci.

 

Opět musím napsat, že mé zkušenosti jsou jiné. Pes by se měl na pachovou práci soustředit a maximálně se jí věnovat, a ne poslouchat, co za ním neustále žvaní psovod. Je to asi tak, jako když si budu číst knížku anebo počítat matematické příklady a někdo, byť by mi byl nevím jak milý, mi do toho bude povídat. Tak s tím buď bacím, anebo z toho nebudu mít nic. Zrovna tak myslím je to se psem. Buď se na práci nemůže soustředit, anebo je na chválení tak odkázán, že bez něj není schopen pracovat, a to se pak musí projevit na cizích stopách.

 

Je samozřejmé, že když psovod ví, kudy stopa vede, a psa chválí, pomáhá mu tím v postupu a učí ho tak cílevědomě nesamostatnosti. Dejme si příklad. Psovod má pro psa našlapanou stopu se dvěma pravými úhly, tzv. „účko“. Ví, že oba lomy jsou doprava. Pes postupuje po trase stopy za stálého chválení psovoda, až dojde k místu  lomu.  Zde kousek přeběhne, a pak začne prověřovat stopu vpravo. Ihned jak se otočí doprava, je psovodem pochválen a pokračuje ve sledování stopy. Po nalezení předmětu je stejně postupováno i u druhého lomu. Pes vlastně nabude zkušenosti, že ihned po pochvale může pokračovat.

 

Psi se dokonale naučí označovat lomy i podle natočení psovoda. Protože psovod ví, že stopa pokračuje doprava, už je tam sám natočen a tak nevědomky psu pomáhá ve vyhledávání směru.

 

Takto „cvičení“ psi jsou schopni sledovat i několik hodin staré vlastní stopy psovoda. Selhávají však naprosto přesvědčivě i na velmi čerstvých stopách, u kterých psovod nezná ani směr, ani místo a pokračování lomu. Psovod, který nepozná dokonale, kdy je pes na stopě a kdy mimo, neví, kdy má psa pochválit. A tak ze zvyku chválí psa co nejčastěji a ten jde s hlavou u země, přesvědčen že i pán je spokojen, až vše ukončí píšťalka rozhodčího. Psovod v tomto případě nenaučil psa stopovat, ale naučil jej přesně procházet trasu, o které sám ví.

 

Mohlo by se zdát, že jsem proti jakémukoli chválení psa na stopě. To samozřejmě ne, ale pochvala a povzbuzení musejí přijít jen ve chvílích, kdy to pes nutně potřebuje (ochabování zájmu, těžký terén) nebo když si to pes opravdu zaslouží (nalezené předměty a samozřejmě úspěšné ukončení stopy).

 

I zkušenému psovodovi se stane, že se mu pes do stopovací šňůry zamotá. Jsou psi, kterým šňůra pod tělem nebo kolem packy nevadí a klidně stopují dál, ale na druhé straně jsou tací, kteří se zamotané šňůry chtějí zbavit za každou cenu a ruší je natolik, že je ohrožen celý výsledek stopy. Stane-li se nám tato nemilá věc na rovném úseku, klidným hlasem psa zastavíme, doběhneme k němu a co nejrychleji šňůru upravíme. Zamotá-li se nám pes na lomu, je lépe jej přivolat, rozmotat, a pak vyslat k vyhledání, abychom případným dobíháním za psem neztratili orientaci o místě lomu, a pak též pro možnost pošlapání pokračování stopy.

 

Důsledným dodržováním napnuté šňůry mezi psem a psovodem se lze zamotávání vyhnout. Z tohoto důvodu je též vhodnější stopování na postroji než na hladkém obojku.

 

Ještě o jedné technice vodění psa na pachovkách bych se zde rád zmínil. Jedná se o stopování se psem bez šňůry. Pes má na sobě jen stopovací postroj anebo hladký stahovací obojek. Nemám s touto metodou žádné zkušenosti, vlastně jen malé, protože i já jsem si to též vyzkoušel, ovšem bez valného úspěchu. Proto zde tuto metodu nebudu popisovat a uvádím ji jen pro úplnost. Je k ní zřejmě třeba psa s maximální poslušností a ukázněným postupem na stopě. O této metodě by nám mohl něco říci pan Karel Čurda z Brna, který takto s úspěchem vodil svého psa Cyruse, tuším někdy v šedesátých letech.

 

Předpokládám, že váš pes roste nejen ve výcviku, ale že se rozvíjí i fyzicky. Čeká nás svod mladých psů a snad i výstava. Je dobré a prospěšné slyšet z úst povolaných, jak ten náš pes vlastně vypadá a co na něj zkrátka chovatelé.

 

Ať zní posudek z úst rozhodčího kladně či záporně, neměňte nikdy vztah ke svému svěřenci. V kladném případě nedělejte ze svého psa šampióna, který by si dalším výcvikem mohl zničit postavu, a v záporném případě svého psa nezatracujte. I pes, který se v exteriéru zrovna nepovedl, nám může ve výcviku udělat hodně radosti. Konečně náš pes také nekouká na to, jsme-li krásní, ale má nás rád takové, jací jsme. Oplácejme mu proto stejně.

 

Na svod, výstavu či bonitaci se ovšem musíme připravit stejně pečlivě, jako třeba na zkoušku nebo závod. Nevěříte? Ale ovšem, sami uvidíte, že není nic trapnějšího, než zápasit se psem na život a na smrt jen kvůli tomu, že chce rozhodčí vidět zuby, psa změřit, zvážit, apod.

 

Pes, který se při měření krčí a na váhu nesedne ani jako, zkrátka v neznámém prostředí plaší, nemusí být zrovna povahově slabý. Není prostě na takové zacházení a dění kolem sebe zvyklý, a proto se přirozeně brání. Nikdo z nás nestojí o poznámky jako: „jé, ten se bojí“ nebo: „to je ale nervák“ na adresu našeho psa. Je proto na nás, abychom na tyto situace svého psa připravili.

 

Vážit bychom měli svého psa nejméně každý měsíc na obyčejné decimálce, už jen kvůli kontrole, v jaké je pes kondici. K dalším úkonům budeme potřebovat několik pomocníků, kteří budou imitovat

 

rozhodčího a projevovat zájem o chrup našeho psa. Psi, kteří jsou denně česáni a psovod jim kontroluje čistotu očí, uší a stav zubů, budou ve výhodě, neboť již jsou na takové zacházení zvyklí odmalička. S těmi ostatními postupujeme zvolna. Nenutíme psa otevřít mordu. Nekřičíme a zbytečně se nerozčilujeme. Naopak, klidně na psa promlouváme a přitom se snažíme oběma rukama jemně rozevírat jeho čelisti. Nechce-li pes mordu otevřít, spokojíme se pro začátek jen s odhrnutím pysku. Denně pak opakujeme tyto pokusy několikrát, až dosáhneme toho, že pes při otevření mordy zůstává klidný. Samo sebou že i zde přichází pochvala jako za dobře vykonaný cvik.

 

Dále je zde měření. Provádí se posuvným měřidlem a měří se zpravidla výška psa, jeho celková délka a hloubka hrudníku. Nemáme-li v klubu posuvné měřidlo, lze opět imitovat měření kouskem dřevěné laťky. Postavíme psa na rovnou, nejlépe dřevěnou, podložku a sami přikládáme ke stojícímu psovi laťku tak, jako bychom jej měřili. Pokud se pes chová klidně, můžeme opět požádat některého z kamarádů, aby se pokoušel psa měřit on. Psovod psa jenom uklidňuje a chválí. Tvrdé srážení psa, který zaútočí, je nežádoucí, zrovna tak jako nucené stavění krčícího se psa. Obojí vede k tomu, že pes nestojí přirozeně, ježí se, krčí, apod. Zde pomůže jen klid obou aktérů, jak psovoda, tak i „rozhodčího“.

 

V žádném případě nejsem zastáncem toho, aby si pes nechal od každého sahat až do krku, nebo snášel různé důvěrné poplácávání. Chováme především psy služební, a tedy žádné kočičky. Slyšel jsme již v kruhu rozhodčího, který na adresu jednoho temperamentnějšího ovčáka pronesl: „Ještě jednou zavrč, potvoro, a jdeš z kruhu.“. To jistě není ten nejsprávnější postup, zvláště jedná-li se o psy, kteří mají ve svém standardu nedůvěru k cizím osobám. Tím se ovšem nezastávám psů neukázněných, neboť v přítomnosti psovoda musí být pes zcela a dokonale ovladatelný.

 

Ještě nám zbývá jedna věc a tou je nácvik tzv. výstavního postoje. Všichni víme, že náš pes reaguje na určitý signál tak, že se postaví jako pózující kulturista. Měl by takto vydržet stát po dobu, než jej rozhodčí popíše. Pes by měl stát tak, jak mu jeho zaúhlení končetin nejlépe dovoluje. Natahování psa a srovnávání postoje rukama či nohama je nešvar, který by žádný rozhodčí neměl tolerovat. V takto vyumělkovaném postoji pes stejně nevydrží a vrací se do postoje, který je mu vlastní.

 

Budeme si pamatovat, že pes musí být na svodu, výstavě nebo bonitaci stejně ukázněný jako při výcviku. Je to vždy především vizitka našeho výcvikářského umění.

 

Nácvik povelů před psovodem

 

Naučili jsme svého psa základním polohám sedni, lehni a vstaň u nohy psovoda a nyní se zaměříme na nácvik těchto poloh před psovodem.

 

Psovod se psem v základním postoji, vodítko má psovod v levé ruce. Psovi zavelí „zůstaň“ a udělá krok před psa. Otočí se čelem ke psu (čelem ke psu se točíme podobně jako čelem k masám). Vodítko je mezi psem a psovodem mírně napnuté. Psovod zavelí „lehni“ a pravou rukou ze vzpažení připažuje předem, přičemž připažující ruka bere s sebou vodítko a tahem za něj donutí psa k ulehnutí. Pokud by pes nereagoval na tah vodítka, může psovod vykročit proti psu a mírným tlakem pravé ruky na kohoutek psa dosáhnout stejného výsledku. Ulehne-li pes, psovod jej ihned pochválí „tak je hodný lehni“ a opět se postaví do pozoru. Po několika vteřinách výdrže může psovod obejít psa, přiřadit se po jeho pravý bok, zavelet „sedni“ a tím cvik ukončit, nebo může pokračovat z polohy lehni na další polohu vsedě.

 

Při nácviku sedni pes leží krok před psovodem, psovod drží napjaté vodítko v levé ruce. Zavelíme psovi „sedni“, pravou ruku vzpažíme dlaní vpřed do výše očí. Vzpažující ruka bere mezi palcem a ukazovákem vodítko a mírným trhnutím donutí psa sednout. Pomocným povelem může být mírné

 

vykročení pravé nohy proti psovi. Sedí-li pes, psovod jej opět pochválí a pravá noha se vrací do základního postoje. A opět se může psovod vrátit ke psovi, anebo pokračovat nácvikem vstaň před psovodem.

 

Při nácviku vstaň pes buď sedí anebo leží krok před psovodem, psovod drží v levé ruce vodítko zkrácené asi na čtyřicet centimetrů, tzn. že levá ruka je mírně vysunuta proti psovi. Psovod zavelí „vstaň“, pravá ruka obrácená dlaní proti psu vykoná pohyb, jako by psa ze země zvedal podebráním. Zároveň levá ruka zatáhne lehce za vodítko směrem k psovodovi. Jakmile pes vstává, pravá ruka mu dlaní, spolu s hlasovým povelem „zu“, avizuje, že musí stát na místě, bez popocházení.

 

I zde platí, že pořadí, v němž se polohy střídají, musíme neustále obměňovat, aby se nám nepodařilo vypracovat u psa nežádoucí stereotyp. Půjdou-li cviky před psovodem psovi dobře, můžeme vzdálenost pozvolna prodlužovat. Prozatím stále na šňůře, až později, kdy pes už bude cvičit přesně a nebude dělat chyby, lze od šňůry upustit a cvičit s volným psem.

 

Dalším cvikem, kterému věnujeme trochu pozornosti, bude plížení. Mnoho psů s ním nebude mít velké problémy, protože vlivem nedůslednosti psovoda si už základy tohoto cviku nechtěně vypracovali. Různé popolézání při odložení psa, ať krátko- či dlouhodobém, se nyní jen podpoří pochvalou a nový cvik je na světě.

 

Ale tak jednoduché to přece jen nebude. Začneme ze základního postoje. Pes je upoután na vodítku, vodítko má psovod v pravé ruce. Zavelí psovi „lehni“, udělá asi půlkrok před něj, otočí se ke psu a sedne si na bobek. Vodítko drží zkráceno na 30 cm v pravé ruce a levá je připravena přitlačovat psa k zemi. Nyní zavelí mírnou intonací „plaz“, pravou rukou komíhá zleva doprava před očima psa a zároveň vyvine tah směrem kupředu. Tímto tahem nutí psa následovat vleže couvajícího psovoda. Má-li pes snahu se nadzvedávat, velíme energicky „lehni“ (levá ruka pomáhá psa v kohoutku přitlačit) a dále pobízíme psa přívětivým „plaz“ k posunu po zemi.

 

Pro začátek stačí, když nám pes popoleze jen metr nebo dva. Ihned psa velmi pochválíme a dopřejeme mu chvilku volna. K povzbuzení činnosti můžeme v trase plížení rozmístit několik pamlsků a vždy, když pes k pamlsku doplazí, odměnit jej a pokračovat dál. Též lze před psa umístit oblíbený aport a po doplazení jej psovi za odměnu několikrát hodit.

 

Začínám-li s novým psem tento cvik, ponechávám si začátky většinou na zimu, kdy je sníh, a pak to z mírného svahu jde většinou samo.

 

Psi se rychleji učí plazit k psovodovi, než vedle něj. Položí-li se totiž psovod vedle psa na zem, ten to většinou považuje za výzvu ke hře, začne do psovoda šťouchat čenichem, lézt mu do cesty a na záda, apod. Tyto nesnáze vynikaly ještě markantněji v době, kdy bylo povinností používat ochranný koš. Týká se to zvláště dívek a mladých psovodů, kteří nemají dostatek sil k usměrnění svého psa. Proto si postupně rozpracujeme plížení k psovodovi až ze vzdálenosti několika metrů, a pak teprve budeme zkoušet, nejdříve v podřepu a poté vleže, plížit vedle psa. Zpočátku můžeme psovi povolit malé legrácky, jako je pokus o válení, apod., ale časem musíme plížení utvrzovat jako každý jiný cvik.

 

Zkušenost je taková, že feny většinou plazí lépe než psi. Snad jim nepřekáží ten camprlík, kdo ví. Psovod však musí přesně rozlišit, co je snaživé plazení a co ošvindlované s zadečkem příliš vysoko.

 

A ještě několik poznámek na závěr. Tento cvik by se neměl nacvičovat současně s odkládačkou a se cviky značkování na dálku. Nenechávejte svého psa plazit dlouhé vzdálenosti, neboť plížení v této podobě není pohybem psu příliš přirozeným a může dojít k nepříjemným natažením vaziva končetin.

 

Setkal jsem se i s výrokem, že pes musel plazit za trest. Je to stejný nesmysl, jako dávat psovi za trest kousat. Každý cvik by měl pes dělat pokud možno ve hře, maximálně s nepatrnou dávkou donucení.

 

Nácvik plížení pod různými překážkami, jakými  jsou  např.  sítě nebo drátové a pletivové tunely, nepopisuji vzhledem k tomu, že jen nepatrná část cvičišť je jimi vybavena.

 

Vysílání psa do určeného směru

 

Jedním z cviků, jejichž výsledný efekt bývá odkazován do vůle vyšší moci, je vysílání psa do určeného směru, mezi pejskaři zvané „vysílačka“. Není mnoho cviků, které by se mohly pochlubit tolika ztrátovými body, jež si na zkouškách a závodech vybraly od účastníků, jako právě zmíněná vysílačka. Snad jen štěkání na povel, dokud ještě byly povinné košíky, se mohlo s touto neslavnou statistikou srovnávat. Hned v úvodu si řekneme, proč tomu tak je.

 

Vysílačka, jako jeden z mála cviků, se přezkušuje zásadně mimo cvičiště. Psovodi, kteří se mimo cvičiště vydají, však málokdy odcházejí trénovat vysílání. Většinou odcházejí kvůli stopám nebo obraně. „Jít mimo cvičební plochu kvůli vysílačce je přece zbytečné, tu si mohu snadno udělat přímo na cvičišti anebo bezprostředně po stopě.“, slýcháme často. Proč jsou oba tyto postupy chybné, si řekneme v závěru. Nyní se soustředíme na nácvik této obávané anebo rezignovaným mávnutím ruky přecházené disciplíny.

 

Již od samého začátku společných vycházek nestrpí psovod, aby se pes pohyboval za ním. Psovod chce mít svého psa na očích, aby se mohl pokochat stavbou jeho těla, jeho ladným klusem a také proto, aby včas mohl zamezit nepravostem, které každý pes tu a tam páše. Proto, dostane-li se pes za psovoda, velí tento „jdi kupředu“ a snaží se psa popohnat před sebe. Nechce-li se psu, stačí, aby psovod malinko popoběhl a, jakmile jej pes v běhu mine, opět přibrzdil nebo dokonce trochu couvl a vytvořil tak co největší vzdálenost mezi sebou a psem. Pes se časem naučí, že na povel „jdi kupředu“ musí rychle před psovoda.

 

V tomto období budeme též od psa vyžadovat, aby na povel „lehni“ okamžitě zaujal tuto polohu, ať je jakkoli daleko od psovoda. (Někdy se nám toto „uzemnění“ hodí i u psů, kteří nechtějí chodit na přivolání.)

 

Uvědomme si, že vysílání psa je vlastně opak toho, co jsme až dosud nacvičovali. Pes totiž musí od psovoda, namísto toho, aby přibíhal k němu. Proto musíme cíl vysílání udělat psovi co nejpřitažlivější, aby od psovoda odbíhal ochotně.

 

Nejběžnější metodou je učení vysílačky na aport. Psovod psa nechá sedět v základní poloze a odejde do vzdálenosti 20 metrů. Zde se ke psu obrátí čelem, nápadně odloží aport na zem a pospíchá ke psovi. Zde se postaví do základního postoje, uchopí psa za obojek, mírně se předkloní a potom rukou ukáže do směru odloženého aportu. 2-3 kroky naznačí postup a s povelem „kupředu, aport“ pouští psovi obojek. Pes vyrazí k aportu a přinese jej. Toto celé zopakuje psovod několikrát, až do vzdálenosti 60-100 metrů.

 

Psovod musí být důsledný a udržet psa odloženého na místě. Dychtivější psi se snaží vyrazit pro aport už při zpáteční cestě psovoda. Pokud by to psovod toleroval, ničí si především odkládačku, ale také se připravuje o možnost ukázat psovi rukou směr, do kterého má vyběhnout.

 

Bude-li nám pes radostně běhat pro aporty do námi zvolené vzdálenosti, což je otázkou několika cvičebních dnů, vrátíme se k původní vzdálenosti 20 metrů. Pes opět zůstává sedět ve výchozím postavení, psovod odejde zmíněných 20 metrů, zde se ke psu jako obvykle obrátí, ale odložení aportu

 

jen předstírá. Aport si vezme nenápadně zpět ke psovi. Zde opět přichází ukázání do směru a vyslání psa. Pes vyběhne a na místě, kde psovod stál a předstíral odkládání aportu, začne intenzivně hledat „odložený“ aport. V tomto okamžiku psovod velmi energicky velí psovi „lehni“. Povel „lehni“, zvláště zpočátku, bude muset několikrát zopakovat, protože pes hledající aport „má pocit“ nesplněného prvního povelu, a tak jen velmi neochotně bude plnit povel druhý. Podaří-li se mu konečně psa do polohy lehni usměrnit, zavolá na něj jménem a nadhodí si psem hledaný aport několikrát v ruce. Pes k němu vyrazí a psovod mu za odměnu aport hodí.

 

Ze začátku bude celý nácvik působit trochu chaoticky, ale nebojte se, to se poddá. Takhle budeme psovi aporty na vysílačce střídat. Jednou na konci předmět bude a příště bude pes zalehávat. Je lepší na delší trasu aport dát a na kratší zalehávat, což je pochopitelné z hlediska ovladatelnosti. K usnadnění počátku nácviku budeme psovi vyhledávat takové terény, které mu usnadní držet v běhu rovný směr zvolené trasy. Budeme běhat vysílačky po polních cestách, podél plůtků zahrádek, apod.

 

Půjde-li psovi vysílání dobře, budeme pozvolna ubírat počty pokusů s aportem a soustředíme se na to, aby pes běhal především co nejdále od nás. Hranice vzdálenosti by měla být kolem 200 metrů. Délku uběhnutého úseku nepravidelně střídáme, aby pes sám nezaléhal po určitém počtu uběhnutých metrů. Zjistíme-li, že pes po několika rovných metrech náhle začne uhýbat ze směru, nebudeme jej na dálku opravovat, ale okamžitě psa zastavíme, přivoláme a celou zvolenou trasu nejdříve proběhneme sami, a pak teprve vyšleme psa.

 

Nyní, když pes už umí běhat větší vzdálenosti, jej budeme učit běhat na viditelný cíl. Zkušební řád po nás chce, abychom z jednoho místa vyslali psa na dva cíle, které jsou od sebe pootočeny o 90 stupňů. Tomuto požadavku také přizpůsobíme náš trénink.

 

Buďto si v přírodním terénu zvolíme dvě takové viditelné markanty, jakými jsou třeba sloup, strom, roh budovy, apod., nebo si na hřiště umístíme dva viditelné praporky a budeme běhat vysílačky na ně. Výchozí bod umístíme tak, aby dva zvolené cíle byly odkloněny zhruba o těch 90 stupňů a můžeme začít.

 

Psovod opět odloží psa ve výchozím bodě a sám poklusem běží k prvnímu cíli. Po návratu vysílá psa neprodleně k místu, kam doběhl. Po přivolání psa psovod udělá obrat o čtvrt kruhu, čelem k druhému cíli, a opět běží poklusem až k němu. Po návratu ihned i k druhému cíli vyšle psa. Tento postup může zopakovat dvakrát.

 

Poté už bez toho, aby psovod trasy proběhl, vyšle psa na první cíl, a pak, ihned po otočení, na cíl druhý. Nepochopí-li pes, že má běžet ke zvolenému cíli, musí se psovod vrátit zpět na začátek nácviku a znovu trasu probíhat před psem. Psovod zde musí odložit svou pohodlnost a vždy když zpozoruje, že pes vysílačky odbývá, prošlápne mu trasu nejdříve sám. Pro zvýšení chuti lze položit k cíli aport, ale ten už musí pes před přinesením zalehnout.

 

Někdy se stává, že se pes po určitém počtu uběhnutých metrů začne ohlížet na psovoda a tím ztrácí směr běhu. Tomu lze zamezit tím, že psovod po vyslání psa lehkým poklusem následuje a otočí-li se pes, ihned přijde povel „vpřed“ a pravá ruka naznačuje směr správného postupu. Po zastavení se psa u určeného cíle se psovod zařadí ke psu a společně odcházejí na výchozí bod vysílání.

 

Vysílat psa lze i na známé osoby, např. členy psovodovy rodiny. Po doběhu k osobě je pes krátce pochválen a opět přivolán k psovodovi. Poté se osoba přesune a pes je vysílán do jiného směru. Fantazii se samozřejmě meze nekladou, ale u tohoto cviku, stejně jako u štěkání na povel, je pravidlem, že jej musíme trénovat minimálně dvakrát denně, abychom na závodech dosáhli výsledku odpovídajícímu co nejvyššímu bodovému ohodnocení.

 

Slíbili jsme si, že si v závěru řekneme, proč není vhodné trénovat vysílání na cvičišti anebo bezprostředně po stopách. Na cvičišti především proto, že málokteré cvičiště má takové rozměry, abychom dosáhli požadované vzdálenosti při běhání. Psi, kteří jsou trénovaní na cvičišti, mívají zafixovanou určitou vzdálenost a na otevřeném prostranství obvykle zalehávají anebo se otáčejí již krátce po vyslání. Pak jsou též na cvičišti místa, kde psa pravidelně uvazujeme anebo odkládáme, a tato psa přitahují ze zvoleného směru.

 

Po stopách není dobré nacvičovat vysílání, i když nás k tomu hojnost terénu svádí. Vysílání je přece jen cvikem poslušnosti, a po kvalitně vypracované stopě má přijít pochvala a volnost, jako odměna psovi za dobře vykonanou práci. Pes, kterého vysílání příliš nebaví, může považovat tuto akci po stopě za projev psovodovy nespokojenosti a jeho zájem o pachové práce může následně ochabnout.

 

Příkop

 

Překonání příkopu až tři metry širokého a metr hlubokého je úlohou, která na nás čeká nyní. Samozřejmě že i u tohoto cviku budeme postupovat od jednoduchého až k vytčenému cíli.

 

Se psem na vodítku překonáváme různé stružky, potůčky a jiné přírodní i umělé překážky. Ve velké výhodě jsou pejskaři z Prahy, jelikož Matka měst oplývá nespočetným množstvím příkopů, výkopů, výmolů a děr různých rozměrů, kde je možno trénovat do omrzení. A pak že města za „psí daně“ pro pejskaře nic nedělají. Jen vidět chtít – pak vidět jest.

 

Psovod se před vyhlédnutou překážkou se psem krátce zastaví, a pak, na povel „vpřed“, se rozeběhne a i se psem překážku překoná. Obzvláště v počátcích nácviku vyhledává příkopy neširoké, zato však hluboké, aby mělkost příkopu nesváděla psa ke skoku dovnitř. Při pozdějších pokusech přidrží psovod psa jen za obojek a ihned po odrazu jej pouští k samostatnému překonání překážky. Ještě později psovod rozběh se psem jen naznačuje a ponechá psa, aby překážku překonal sám. Teprve pak příkop přeskočí také a psa pochválí.

 

U náruživých aportérů lze použít aportu jako impulzu k překonání nesmělosti psa. Psovod stojí se psem před dvou- až třímetrovým příkopem, psa drží jen za obojek a po vydráždění psa na aport předmět odhazuje přes příkop. Potom s povelem „vpřed, aport“ vysílá psa za předmětem. Zde musí psovod co nejrychleji za psem, aby mu, ve snaze předmět přinést, neseskakoval při zpáteční cestě do příkopu.

 

V závěrečné fázi nácviku budeme od psa vyžadovat, aby po překonání příkopu zalehával a vyčkal příchodu psovoda přesně tak, jak nám velí zkušební řád.

 

V době, kdy nacvičujeme skok přes příkop, je dobré zintenzivnit i trénink skoků přes nízké překážky, aby byly systematicky posilovány odrazové svaly zadních končetin.

 

Rekapitulací poslušnosti zjistíme, že nám ještě zbývá nácvik vysoké překážky neboli  šplhu.  Naší snahou při překonávání nízkých překážek bylo, aby pes tyto překážky zdolával ladným skokem, pokud možno bez dotyku. Nyní nás čeká skok, či spíše šplh, přes překážku vysokou až 1,8 metru. Jen málo psů je pohybově tak nadaných, aby překonali tuto výšku bez doteku (skokem). Musíme si uvědomit, že tato překážka už je 3x vyšší než pes a že její zdolání proto klade na fyzický fond psa velké nároky. Měl jsem možnost analyzovat několik videozáznamů takových skoků a bylo vidět, že obzvláště seskok z vysoké překážky je pro psa velmi namáhavý.

 

Proto je na nás, abychom naučili svého psa zdolávat tyto překážky především technikou, a ne silou a skokem. Nejlepší pomůckou pro nácvik je posouvatelná rozkročná překážka, podobná té, která se

 

používá u zkoušek IPO. Pomocí vodítka naučíme psa tuto překážku nejdříve přecházet, a pak, se zmenšujícím se úhlem postavení, i přebíhat. Půjde nám především o to, aby se pes naučil stěnu překážky jak vybíhat, tak i sbíhat. Proto v žádném případě nebudeme spěchat s přechodem na kolmou stěnu. Používání aportu při překonávání všech překážek, tedy i této, nám může jen pomoci.

 

Vzhledem k obtížnosti nezařazujeme tento cvik příliš často do tréninkového plánu, obzvláště u starších psů, neboť je především v našem zájmu, aby nám zůstal pes výkonný co nejdéle.

 

Cizí stopa

 

V dnešním pokračování si probereme nácvik cizích stop. Až do této doby šlapal cvičné stopy pro svého psa psovod sám. Cizí stopy jsou takové pachové práce, kdy stopu pokládá osoba psu známá, a později osoba, kterou pes vůbec nezná a s jejímž pachem se ještě nesetkal.

 

Nejdříve si řekněme, kdy můžeme k takovému nácviku přistoupit. Především tehdy, jakmile se přesvědčíme, že nám pes vlastní stopy chodí s chutí a bez chyb. K tomuto posouzení je třeba určitá zkušenost psovoda, kterou ovšem již po více než ročním tréninku máme, a též jistá míra sebekritiky, bez které žádný psovod nemůže dost dobře pokračovat ve výcviku kupředu. Jestliže si nejsme jisti svým odhadem, můžeme požádat některého ze zkušenějších kamarádů, aby se s námi šel na stopu podívat a řekl nám, zda pes na cizí stopu má či ne. V principu je to však velmi jednoduché. Nasadíme- li psa na vlastní stopu a po celou trasu mu nemusíme pomáhat, tzn. že označí spolehlivě jak lomy, tak předměty, můžeme směle přejít na cizí stopy.

 

První cizí stopu, jak jsme si už naznačili, by měl šlapat některý z pomocníků, kterého pes už zná a jehož pach mu není úplně cizí. Je též dobré, můžeme-li celou trasu stopy vidět, pro případ nutné opravy psa. Zásada pro trénink cizích stop je stejná, jako u stop vlastních. I když stopu psovod vidí anebo o ní ví, vždy nechá psa samostatně vyhledat začátek i pokračování směru našlapané stopy. Pomáhá pouze v případech, kdy si pes neví rady buď se stářím stopy, anebo s obtížným terénem. V případech, kdy pes na stopu nemá, dojde psovod vždy k nejbližšímu předmětu, a tam celou práci ukončí. Odcházení z rozdělaného úseku je nešvar, který si pes může rychle zapamatovat, a později, při zvýšené obtížnosti stop, i takovou situaci uměle vynucovat.

 

Samotné vypracování cizích stop se příliš neliší od práce na stopách vlastních. Tříhodinová vlastní stopa je přeci stejně stará, jako tříhodinová stopa cizí. Rozdíl je v tom, že cizí stopy kladou větší nárok na pachovou paměť psa. Až doposud vždy sledoval pes pach svého psovoda, který důvěrně zná a je schopen jej rozlišit za každé situace. Nyní si však musí zapamatovat pach, na který byl nasazen, a pachově propracovaný pes jej nesmí opustit, ani kdyby tuto stopu křížil pach vlastního psovoda. Jakousi kontrolu toho, zda si pes uvedený pach pamatuje, lze provést pomocí pachových křížů, vějířů a ještě lépe při rozlišování předmětů, stop anebo osob. Nácvik těchto obtížnějších prvků stopařské práce si v našem výcviku na pokračování vysvětlíme později.

 

Úspěšnost na cizích stopách závisí vždy na sehranosti celé dvojice. Stopy, a nejen cizí, jsou vždy otázkou praxe a trénovanosti, což vysvětluje fakt, že i méně nadaní psi docházejí stopy, pod vedením zkušeného psovoda. „Vyježdění“ psovodi, s mnoha závody a soutěžemi za sebou, již dovedou odhadnout, jak dlouhý bude asi úsek, kde budou přibližně lomy a kde položené předměty. Citlivým vedením svého psa pak jen utvrdí přihlížející diváky o jeho kvalitě a trénovanosti, i když tomu tak mnohdy není.

 

Celkově bych chtěl ke stopám říci asi toto: není podstatné, jakého způsobu použije psovod k tomu, aby pes stopy chodil. Někteří psovodi přísahají na potravu, jiní na aporty, další na útěkové stopy s kousáním na konci. Vždy je však podstatný efekt. Dojde-li pes stopu na 98 bodů, pak klobouk dolů

 

před psovodem, který mu připravil takovou motivaci pro trénink. Jen málo dvojic na našich soutěžích je natolik sehraných, aby pes dělal stopu jen za pochvalu psovoda, takové práce si však vážím nejvíc.

 

Stopy, a zvláště cizí, jsou však též z velké části poslušnost. Pozorní psovodi si jistě všimli toho, že psi, kteří mají znamenitou poslušnost, mají většinou i kvalitní stopy, ale zase slabší obranu. Tato slova může vyvracet dnešní repre kádr pro ME, jako jsou psovodi Ťujík, Nedvěd, apod., ale obrana jejich psů je už ovlivněna jinou prací, podle ZŘ IPO. Z minulosti si pamatuji jen Arana z Uliček a Nera z Buly psovodů Kejře a Janaty, kteří při výborné poslušnosti neztráceli nic z pověsti tvrdých obranářů, i když zase u těchto psů (nebo psovodů?) nebyly pachové práce tou nejsilnější stránkou.

 

Jen jediný způsob, který je bohužel dodnes mnohde propagován, zavrhuji. Jedná se o násilné donucení psa ke stopování. Veškerá literatura zabývající se pachovkami tento postup popírá, někteří autoři dokonce píší, že je nemožné donutit psa ke stopování. Ze své zkušenosti však mohu říci, že jsem viděl mnoho psů, kteří byli takto „připravováni“, a že dosahovali i v mistrovských soutěžích slušných výsledků, ale pohled na tyto psy je žalostný a každý zkušený psovod ihned pozná takto „vycvičeného“ psa. Je také otázka, zda takto vycvičený pes může psovoda těšit a zda pravá podstata věci, kterou je kamarádský vztah mezi psovodem a psem, zde nebere za své.

 

Na závěr k cizím stopám lze říci, že úspěch budou mít ti psovodi, kteří se na vlastních stopách naučili bedlivě sledovat chování svého psa v každé situaci. Jak na rovných úsecích, tak na lomech či na přechodech z jednoho terénu do druhého. Ti, kteří vědí, jak sleduje jejich pes stopu v lehkém terénu, jak v těžkém, jak se chová na stopě při větru, při dešti, apod. Našlapeme mnoho stop, než z nás budou psovodi, kteří mohou říci, že stopám rozumějí. Mnohým se to nepodaří ani u třetího psa, mnohým nikdy, a někteří získají bohaté zkušenosti už u toho prvého. Jako každý sport, i ten náš chce trochu nadání a velkou obětavost a dřinu při tréninku.

 

Speciality

 

Pustíme se teď do několika specialitek. Nebudou to samozřejmě žádné výcvikové zázraky, jen hrstka cviků, o kterých se zmiňuje Zkušební řád pro psy malých plemen. Zvládnou-li takové speciality „prckové“, bylo by špatné, kdyby je nezvládl i dobře vycvičený všestranný pes.

 

Jedním z těchto cviků je tzv. rozlišování předmětů. Začneme tím nejjednodušším, a to je rozlišování vlastního předmětu psovoda mezi předměty cizích osob. Samozřejmým předpokladem pro zahájení nácviku je chuť psa k aportování. Říkáme-li chuť k aportování, máme na mysli aportování všeho, co zrovna psovoda napadne, tedy ne jen činky nebo míčku.

 

Sám začínám vždy od obyčejného klacku. To je pro mé psy nejpřirozenější aport, pohodlně dostupný všude ve volné přírodě. Nejprve zvolený klacek psovi několikrát hodím zcela volně, bez vyžadování jakékoli přesnosti. Pak psa odložím vsedě a sám odnesu klacek do vzdálenosti cca 8 metrů. Vrátím se ke psovi a vyšlu jej pro klacek s povelem „aport“. Po přinesení klacek odeberu a psa pochválím. Takto to mohu zopakovat několikrát.

 

Pro příští trénink si připravím místečko, na kterém bude ležet několik stejných klacků, které ovšem musejí být prosté jakéhokoli pachu. Srovnám je pomocí jiného klacíku tak, aby byly asi 40 cm od sebe. Poté si poblíž tohoto místa zopakuji několikrát aport s klackem podobným těm, které leží připravené v řadě. Pak navedu svého psa na známou vzdálenost kolmo k řadě připravených klacků, odložím jej vsedě a náš klacek odejdu umístit mezi ostatní. Vrátím se ke psovi a s povelem „aport“ jej vyšlu. Tento první pokus nečiní psům většinou žádné potíže, neboť náš klacek je už použitý a má tak i pach psa. Po přinesení psa pochválím a za odměnu si s aportem pohrajeme. V dalším opakování hodím před rozlišováním klacek jen jednou, a ještě později už jen podržím a promnu klacek v ruce.

 

Zde už mohou nastat případy, kdy se pes zmýlí a má snahu přinést klacek jiný. Stane-li se tak, nechám psa donést klacek až k sobě, ale už ho neodebírám. Zklamaným tónem pronesu „ne, pusť“, a po vyplivnutí klacku posílám psa zpět, opět s povelem „aport“. Po přinesení správného klacku přichází pochvala a hra s označeným aportem.

 

Naučí-li se pes postupně nosit správný klacek bez omylů, požádám o spolupráci některého z kolegů. Každý si najdeme svůj klacek, chvíli si jej ponecháme u sebe, potom společně klacky odhodíme a já si dojdu pro psa. Známým způsobem vyšlu psa kolmo k oběma klackům a povelem „aport“ čekám na rozlišení. V případě úspěchu přichází pochvala a hra, v opačném případě vyjádření zklamání a další pokus. Budou-li se pokusy dařit, přibereme další pomocníky.

 

Chodí-li pes pro klacek najisto, je pravděpodobné, že na přípravu cviku vidí, a tomu musíme zamezit. Jde nám přeci o to, aby pes používal k rozlišování výhradně čichu.

 

Půjdou-li nám tyto „klackové“ pokusy dobře, přejdeme k rozlišování skutečných předmětů. Každý správný psovod se vyznačuje tím, že má po kapsách neustále nějaké hadry-předměty, které používá při kladení stop. (Jako bych slyšel manželku, jak mi sděluje, že při praní jsem měl v montérkách zase samý hadr.) Ti svědomitější mají na předměty igelitový sáček. I my se nyní zařadíme do kategorie svědomitých a takový sáček si opatříme, neboť nám bude sloužit při dalším nácviku rozlišovaček coby nezbytná pomůcka.

 

Chceme-li se dopracovat v rozlišování kvalitních výsledků, musíme přísně dodržovat čistotu pachů, se kterými budeme pracovat. Tzn. že do sáčku se dostanou vždy jen předměty naše, že předměty, které používáme jako cizí, a tedy rušící, nebudeme brát do rukou a že se vyvarujeme toho, aby měly pach kohokoli jiného než té osoby, která nám při práci pomáhá, tedy např. jiných psů. Používání sáčku při rozlišování vlastních předmětů ještě nebude hrát rozhodující roli, ale je nezbytné k vytvoření potřebného návyku na vyšší stupeň tohoto cviku, a tím je rozlišování cizích předmětů patřících jedné osobě mezi předměty jiných osob.

 

Postup při nácviku rozlišování předmětů je naprosto stejný jako při vyhledávání správného klacku. Dbáme vždy na to, aby pes na přípravu cviku neviděl a aby předměty ostatních pomocníků byly tvarově shodné s předmětem naším. Před vypuštěním psa k předmětům mu dáme načichat ze sáčku, kde máme uloženy ostatní předměty. Kdyby pes nechtěl do sáčku strkat čumák a čichat, dáme mu do prázdného sáčku několikrát pár kousků masa nebo oblíbený tenisáček a necháme mu ho ze sáčku vytáhnout. Posléze přidáme i předměty, a tak si pes na čichání ze sáčku nenásilnou formou zvykne.

 

Zvládneme-li tyto základy se psem  zdárně a náš pes se již  při  rozlišování  nemýlí, snažíme se o rozlišování co nejrozmanitějších předmětů. Rozlišujeme vlastní botu, peněženku, čepici, rukavici, atd. opět vždy mezi jinými botami, peněženkami, čepicemi, apod.

 

Část literatury doporučuje na závěr výcviku překontrolovat tzv. jistotu psa tím způsobem, že mezi položenými předměty náš předmět nebude. Pes by se pak měl po prověření předmětů vrátit zpět ke psovodovi s prázdnou. Sám jsem to nikdy nezkoušel, abych psovi zbytečně nemátl hlavu. Proto tento postup nemohu doporučit, i když jej nevylučuji.

 

Pro počáteční nácvik rozlišování cizího předmětu si připravíme několik bezpachových předmětů. To jsou takové předměty, které po vyprání necháme několik dní venku na sluníčku a dešti, aby pozbyly i pachu pracích prostředků. Pak je pomocí pinzety naskládáme do připraveného igelitového sáčku a přineseme na smluvený trénink. Pomocník přinese své předměty ve svém sáčku. Po rozmístění bezpachových předmětů vyjme kolega ze svého sáčku jeden z předmětů a položí jej mezi ostatní.

 

Sáček s předměty položí na výchozí místo, odkud budeme vysílat psa. Psa si přivedeme a obvyklým způsobem mu dáme načichat ze sáčku. Poté jej vyšleme s povelem „aport“.

 

Ani při těchto pokusech nebývají potíže, neboť pes většinou mezi bezpachovými předměty vybere ten, který je prosycen pachem, byť cizím. Tento pokus vyžaduje jen velkou pochvalu od psovoda. Po několik dnů budeme trénovat pouze toto rozlišení. Pak postupně můžeme mezi bezpachové předměty přikládat předměty ostatních  pomocníků, až bezpachové předměty odbouráme úplně. Zvykněme si už od úplného začátku psa při rozlišování nijak neovlivňovat. Přinese-li pes jiný předmět, zavelíme zklamaně „pusť“ a po opětovném nasátí za sáčku ho vyšleme k novému rozlišení.

 

Toto jsou dva základní způsoby rozlišování předmětů, které po nás vyžaduje zkušební řád. Pro oživení tréninku si můžeme zařadit i tzv. rozlišení ze stopy na předmět. Opět začneme u vlastních předmětů a stop. Po našlapání krátké, asi padesátimetrové, stopy položíme na konci za sebou několik bezpachových předmětů a jako poslední teprve předmět vlastní. Tímto pokusem si též ověříme, zda pes označuje předměty očima, což je špatné, anebo čichem, o což usilujeme.

 

Zalehne-li pes bezpachový předmět, velíme klidným hlasem „aport“ tak dlouho, až označí náš předmět. Po několika pokusech pes pochopí, co se od něj žádá, a bude vyhledávat předmět jako při rozlišování. Po úspěšných pokusech můžeme pokládat na konec krátké stopy i předměty pomocníků, které ovšem vyjímáme ze sáčku opět pomocí pinzety.

 

Kvalitu rozlišování pachů můžeme vyzkoušet na tzv. pachových křížích nebo vějířích. Na pachovém kříži musí pes rozlišit stopu psovoda či kladeče, která náhle mění směr od rušící stopy. Rušící stopa přitom plynule navazuje ve směru kladení stopy původní (obr. 1). U pachového vějíře musí pes vybrat ve styčném bodu dvou nebo více stop správný směr pokračování stopy, na kterou byl nasazen (obr. 2).

 

 

Na počátku tohoto nácviku položíme rušicí stopy tak, aby byly starší než stopa, kterou má pes rozlišit a sledovat. Postupně se budeme časově přibližovat, až budou obě, resp. všechny stopy stejně staré. Bude-li nám pes v tréninku zvládat i tyto úlohy, můžeme bez obav nastoupit na speciální pachovou zkoušku ZPS.

 

Abychom si malinko oddechli od pachových prací, popíšeme si jeden ze cviků, který je v praxi dosti potřebný a který probudí v našem psovi trochu té „gauneřinky“. Tímto cvikem je tzv. samostatnost psa. Cílem našeho nácviku bude, aby pes projevil svou věrnost a neúplatnost a aby se bez přítomnosti psovoda nenechal odlákat a odvést cizí osobou ze zvoleného stanoviště. Již mnohokrát se stalo, že psovod svého psa uvázal třeba před obchodem a než se vrátil, byl pes pryč i s vodítkem. Doplatili tak oba na svou důvěřivost k cizím osobám. Abychom se tohoto nepříjemného překvapení vyvarovali, naučíme svého psa nevěřit nikomu a ničemu mimo psovoda.

 

Hned v úvodu našeho výcvikového seriálu jsme si řekli, že žádný správný pejskař se nemazlí a nehraje si se psem svého kolegy. Jestliže jste toto důsledně dodržovali, budete mít nyní usnadněnou práci.

 

Psovi nasadíme ochranný koš tak, aby se z něj nemohl ani po úderu do pomocníka vyvléknout, uvážeme jej na pevné vodítko a stoupneme si několik kroků od něj. Poté vyjde pomocník, nejlépe ve vatovaném obleku, neboť rány košem dost bolí, a přejde do blízkosti psa. Zde se zastaví a začne na psa mluvit. (Nikdy ovšem psa neoslovuje jménem, ani cizí osoba většinou jméno psa nezná.) Psovod dává výstražným tónem psovi povel „nevěř“ a v potřebných intervalech tento povel opakuje. Jestliže pes projevuje nedůvěru a vrčí, případně štěká, chválí jej psovod „tak je hodný, nevěř“ a psa povzbuzuje ve zlobě. V případě přátelského chování psa přechází pomocník do akce jako při vydražďování psů v kruhu, až se pes rozzlobí. Zlobí-li se pes a projevuje tak svou nedůvěru, obrací se pomocník na odchod. Po chvíli se pomocník vrací a svůj pokus o kontakt se psem opakuje. Při každém návratu se pomocník dostává do větší blízkosti psa, až se psovi podaří při útoku pomocníka napadnout košem. Po úspěšném kontaktu pomocník předstírá strach a opět odbíhá. Psovod vždy přijde ke psovi a velmi jej chválí „ták jsi hodný, nevěř“.

 

Práce pomocníka musí být velmi citlivá a tedy nadmíru kvalifikovaná. Pes se nesmí nikdy dostat do pasivní obrany, nesmí před pomocníkem couvat. Psovod se od přivázaného psa postupně vzdaluje a bedlivě sleduje chování psa. Po úspěšném zásahu vždy přibíhá ke psovi a velmi jej chválí. Postupně může psovod přejít až do blízkého úkrytu, ze kterého má výhled na psa.

 

Tento cvik lze procvičovat při každém tréninku i skupinově. Slabší psi se nechají strhnout příkladem a bývají v přítomnosti jiných psů agresivnější.

 

Je-li pes na přiblíživší se osobu již dost agresivní, pokusí se jej pomocník zviklat potravou nebo aportem. Zde psi většinou zaváhají a začnou nabízenou potravu natahovat do nosu se snahou si vzít. Chytrý pomocník si i zde ví rady. Stačí kousek gumičky, kterou na jednom konci přidrží s podávaným pamlskem a druhý si natáhne k lokti napřažené ruky. Projeví-li pes zájem o nabízený pamlsek, gumičku pustí a po cvrnknutí psa do nosu uskočí. Psa rozzlobí cvrnknutí i prudký pohyb pomocníka a ihned bude vědět, kolik uhodilo.

 

Obdobným způsobem si bude pomocník počínat i s aportem. Po chvilce mluvení na psa, který se známým způsobem zlobí, se pomocník vytasí s aportem a začne psa provokovat ke hře. Jestliže pes přestane útočit a upoutá svou pozornost k aportu, odhodí jej pomocník kousek stranou. Jakmile pes za aportem vyrazí, pomocník na něj okamžitě podnikne útok, včetně známého ústupu po akci psa.

 

I zde musí psovod psa neustále sledovat, povzbuzovat jej při ochabování ostrosti a ihned jej chválit při správné a očekávané reakci.

 

Skutečně velkou pozornost musíme věnovat výběru schopného pomocníka, neboť už mnoho psů bylo zkaženo při nesprávné a neodborné „pomoci“. Tahání psů za srst na hlavě či za uši při pokusech o hlazení nebo fackování psů při pokusech o sebrání nabízené potravy vedlo většinou k tomu, že se psi začali pomocníka bát a stahovali se do pasivity. Jakékoli pokusy o nápravu jsou potom velmi obtížné a mnohdy už zbytečné.

 

Dobře připravený pes musí i po několikahodinovém uvázání na stanovišti, kdy už je útlum na povel „nevěř“ vydaný při odchodu psovoda velmi silný, zareagovat bleskově a přesvědčivě při jakémkoli pokusu o kontakt ze strany cizí osoby.